Téměř dvouměsíční obléhání Vídně Turky v roce 1683 bylo událostí, kterou se strachem a napětím sledovala celá křesťanská Evropa. Udatný turecký vojevůdce Kara Mustafa se stal v roce 1676 velkovezírem osmanského sultána Mehmeda IV. po svém švagrovi Ahmedovi Köprülü. Hned v následujícím roce vyhlásil válku Rusku. Vedl válku i s Polskem, při které nejprve obklíčil na Dněstru polského krále Jana III. Sobieského, aby s ním pak roku 1680 uzavřel mír. Oženil se s dcerou Mehmeda IV. a v roce 1682 zahájil tažení proti rakouské monarchii císaře Leopolda I., s cílem dosadit uherského grófa Tökölyho jako vazalského krále Uherska. Přitáhl až ke branám Vídně.

Od 14. července 1683 se za vídeňskými hradbami bránilo třináct tisíc vojáků hraběte Starhemberka a sedm tisíc ozbrojených občanů Vídně mnohonásobné přesile dvou set tisíc Turků pod velením Kara Mustafy. Pokud by Vídeň padla, znamenalo by to významné posunutí hranic osmanské Turecké říše na západ a zároveň přímé ohrožení křesťanské kultury v samém srdci Evropy. Není divu, že se na obranu Vídně spojily síly dalších křesťanských panovníků. Polský král Jan III. Sobieski už v dubnu 1683 podepsal smlouvu o přátelství s Habsburky. Jeho polská vojska spolu s německými vojsky bádenského markraběte Ludvíka Viléma pak porazila Turky v rozhodující bitvě 12. září 1683. Jan III. Sobieski triumfálně vstoupil do osvobozené Vídně.

Zvědaví obyvatelé Vídně mohli konečně po dvou měsících opustit hradby města. Na bojišti nacházeli mnoho zbraní, které odhodili prchající Turci a také mnoho neobvyklých a neznámých věcí. V kožených schránkách nosili někteří Turci do boje amulety, které je měly ochránit před nepřítelem. Pečetidla a otisky pečetidel s arabskými nápisy se proto staly vítanými suvenýry pro vítězné Rakušany. Mezi mnohé turecké amulety a pečetě, které se z vídeňského bojiště po letech a často velkými oklikami dostaly až do kynžvartského zámeckého muzea kancléře Metternicha, patří například i otisk pečeti, kterou užíval i sám osmanský velkovezír Kara Mustafa k pečetění svých listin. Jeden z talismanů na kynžvartském zámku byl prý dokonce původně zhotoven v dalekém Kašmíru ze vzácného kamene "čar čunar" ("čtyři platany") paláce Ichangheri. Kámen byl zasazen do stříbra a ve formě amuletu ozdoben hvězdou a arabským nápisem.

Při obléhání Vídně se ale nekouřilo jen z kanónů. Turci ve svém táboře zdatně bafali ze svých dýmek. Kouření tabáku bylo v Turecku značně rozšířené už roku 1605, kdy Turci poprvé poznali tabák od anglických kupců. Mimochodem: do Čech se kouření dostalo prostřednictvím pěti set anglických vojáků, které poslal roku 1620 anglický král Jakub I. na pomoc svému zeti, "zimnímu králi" Bedřichu Falckému. Turci kouřili dva druhy dýmek - čibuk a nargileh. Tresty za kouření byly ovšem zpočátku velmi přísné: takovému kuřákovi za trest prostrčili troubel skrz nosní přepážku. Sám sultán Murad IV. prý procházel městem a nechal usmrtit každého, kdo byl přistižen při kouření. V letech 1632-1637 prý nechal popravit 25 tisíc lidí! Překvapivé množství troubelí dýmek z višňového dřeva i samotných hlaviček tureckých dýmek je opět v kynžvartském kabinetu kuriozit.

Turci od Vídně utekli a jejich poklady z bojiště a z opuštěných táborů si našly cestu do mnoha evropských soukromých sbírek. Poraženého velitele Kara Mustafu nechal devatenáctý osmanský sultán Mehmed IV. "Lovec" 25. prosince 1683 v Bělehradě zardousit. Po dobytí Budína roku 1686 a po prohrané bitvě u Moháče v následujícím roce byl však i on sám sesazen. Turci byli postupně vytlačeni z celého Uherska a karlovickým mírem 26. ledna 1699 uznali obnovené uspořádání evropských hranic i politických poměrů. Kouř z bojišť se tak alespoň na chvíli rozptýlil. Voňavý kouř z tabáku však nastoupil své nezadržitelné vítězné tažení Evropou.

zpět na boj a revoluce