Nad městem Lázně Kynžvart se mezi Šibeničním vrchem a Špičákem vypíná Hradní vrch se zříceninou středověkého hradu. Zbytky obvodových zdí vymezují obvod předhradí a horního hradu s dosud dobře zachovanými zbytky strážní věže s hladomornou. Kynžvartský hrad byl původně královského založení. Byl vybudován za přemyslovského krále Václava I. před polovinou 13. století k ochraně soutěsky, střežící obchodní a vojenské stezky na hranicích mezi západními Čechami a Chebskem. Na Mýtné louce proti padacímu mostu první hradní brány bývala stará celnice. Před rokem 1287 se hrad dostal do držení chebského ministeriálního rodu Hertenberků. Kynžvartská větev této starobylé rodiny přijala od té doby jméno "de Kunigeswart" a ve štítu měla šraňk - závoru k zavírání silnice.

V roce 1322 připojil český král Jan Lucemburský město Cheb a celé Chebsko k českému království. Pomezní hrad Kynžvart (název v překladu znamená vlastně "Královská varta" či "Králova stráž") se v pozdějších sporech mezi Karlem IV. a Ludvíkem IV. Bavorem přiklonil na stranu římskoněmeckého krále a proti Karlovi IV, který byl v roce 1346 zvolen protikrálem. Tradice tohoto starého hertenbersko-nothaftského léna stavěla Kynžvart do opozice proti českému králi i Chebu. Nájemní žoldnéři Engelharta z Kynžvartu útočili především na chebské kupce a chebské měšťany, kteří stáli naopak při Karlovi. Jedním oddílem chebských či císařských nebo možná obou byl proto v červenci roku 1347 kynžvartský hrad pobořen. Majiteli se ještě podařilo uprchnout do Bavorska a hrad zřejmě nebyl ani bráněn. Chebští ještě dlouho nemohli Kynžvartu zapomenout obrovské škody, které Engelhartovi žoldnéři způsobili na jejich majetku i životech a přimlouvali se u císaře Karla IV., aby majitelům nedovolil toto "hnízdo loupežníků" obnovit. Ještě v roce 1349 odpověděl císař chebským měšťanům: "Zaslechli jsme, že by se chtěl Kynžvart opět stavět a poněvadž byla kdysi tato tvrz rozvrácena jako dům loupežníků, nařizujeme vám vážně při naší milosti, abyste jim tuto stavbu nedovolili, nýbrž jim v ní zabránili a překazili jí, dokud vám život a majetek stačí. K tomu vám co nejvážněji chceme být nápomocni."

Teprve v roce 1398 udělil král Václav IV. svému oblíbenci Hynčiku Pluhovi svolení ke stavbě hradu na místě rozvalin starého hradu Hertenberků, avšak s podmínkou, že hrad musí napříště vždy zůstat otevřený českým králům a v čase nebezpečí přijmout posádku zemských pánů.

Kynžvartský hrad pak dvě desetiletí patřil pánům z Plavna. Jindřich z Plavna opět ctil místní tradici a spolu s pány z Rýzmburku se horlivě zúčastnil povstání šlechty proti králi Václavovi. Když byl dobyt jeho lenní hrad Hasištejn, spěchal Jindřich z Plavna do Prahy a podrobil se dříve, než královští přikročili k obléhání Kynžvartu a Bečova. Téměř dva roky pak strávil ve vazbě, než mu byl opět v roce 1419 propůjčen Kynžvart jako královské české léno.

Během husitských válek stál kynžvartský pán Jindřich z Plavna při králi Zikmundovi Lucemburském. Jako nejsilnější osobnost západních Čech patřil také ke šlechticům, kteří v roce 1420 uzavřeli tzv. plzeňský landfrýd ("zemský mír") k ochraně proti českým husitům. Korouhev plavenských proto visela po dva roky na pranýři Starého města pražského. Křižácké vojsko proti husitům táhlo soutěskou kolem kynžvartského hradu koncem srpna roku 1421. Po několika letech získal Kynžvart jako věno Hynek Krušina ze Švamberka, když se někdy okolo roku 1429 oženil s dcerou Jindřicha z Plavna. Husité se pak přiblížili ke Kynžvartu v polovině února 1430, žádné škody však nezpůsobili. O rok později, v létě roku 1431 táhla proti husitům vojska německých kurfiřtů a měst a způsobila v celé oblasti Kynžvartu nesmírné škody, kvůli nimž si potom pan Hynek Krušina ze Švamberka stěžoval norimberské městské radě.

V roce 1452 přerostl spor mezi Jindřichem II. z Plavna a kynžvartským pánem Bohuslavem ze Švamberka v otevřené nepřátelství. Tlupy plavenských žoldnéřů napadaly rolníky v obcích a vesnicích na Chebsku a chebští měšťané a šlechtici z celého Chebska se připravovali na odvetu. S podporou Švamberka na Kynžvartu oblehli Chebané v srpnu roku 1452 s dvaceti děly hrad Boršengrýn, který nedaleko Kynžvartu hájili plavenští. Boršengrýn brzy padl, posádka byla zajata a odbojný hrad byl zbořen, zapálen a jeho trosky odstřeleny. Spor pak ukončila teprve mírová smlouva v září 1454. Hrad Kynžvart však přesto připadl zpět pánovi z Plavna, když Hynek Krušina ze Švamberka zemřel ještě před ukončením sporu.

V listopadu roku 1465 utvořilo katolické panstvo na svém sjezdu na Zelené Hoře panskou jednotu proti českému králi Jiřímu z Poděbrad. Významnými účastníky této jednoty zelenohorské byl Jindřich II. z Plavna a jeho syn Jindřich III., purkrabí Míšně. Plavenský pán se opět po letech vrátil ke staré tradici loupeživých rytířů, s pomocí dobrodruhů nechával z Kynžvartu plenit obce a vesnice na Chebsku a jejich obyvatele dával zavlékat do hradního vězení za účelem vymáhání výkupného. Jiří z Poděbrad obsadil na podzim roku 1466 město Teplá. Opat tepelského kláštera Sigismund se přiklonil ke králi Jiřímu a papežský legát z Vratislavy ho proto i s proboštem uvrhl do klatby jako napomahače kacířství. Pro kynžvartského pána Jindřicha II. z Plavna to byl signál k tažení proti tepelskému klášteru. Spolu s pány z Gutštejna a ze Švamberka obsadili roku 1467 klášter, vydrancovali veškeré klášterní majetky a vypálili kostel Všech Svatých i opatství s konventem. Ještě v následujícím roce se do klášterního areálu vrátili a uloupili vše, co ještě zbylo, včetně zádušních knih, zpěvníků a rybářských sítí.

V roce 1471 vpadli do kynžvartského panství pánů z Plavna chebští žoldnéři spolu se Sasy z Lokte a vojáky pánů Matyáše a Václava ze Šliku; hrad Kynžvart však nebyl obléhán. O dva roky později se Chebanům a Šlikovcům dokonce podařilo zajmout Jindřicha II. z Plavna. Saská knížata požadovala za jeho propuštění, aby se jeho syn Jindřich mladší vzdal všech nároků na Plavno a ostatní vogtlandské majetky. Příslušná smlouva byla podepsána až v roce 1482.

Mocní pánové z Gutštejna vyhlásili v roce 1506 válku králi Vladislavovi. Protože Jindřich III. z Plavna stál na straně českého krále Vladislava II. Jagellonského, rozhořel se znovu spor, během něhož mladší bratři Johan a Wolf z Gutštejna dobyli hrad Kynžvart. Velká část městečka Kynžvartu tehdy podlehla plamenům. Po dlouhém vyjednávání nakonec kynžvartské léno připadlo královské komoře a v lednu roku 1510 se uvádí Ladislav Šternberk jako hejtman na Kynžvartu. Král Vladislav II. se zároveň zavázal, že žádný statek České koruny nebude dán bez souhlasu zemského sněmu, takže i Kynžvart zůstal celé čtvrtstoletí v majetku královské komory. Až v roce 1534 potřeboval král Ferdinand I. peníze na vyplacení hrabství Kladsko a se souhlasem stavů při zemském sněmu dal Kynžvart a Tachov v doživotní zástavu nejvyššímu kancléři a německému lennímu hejtmanovi Hanušovi Pluhovi z Rabštejna a jeho synovci Kašparu Pluhovi.

Kašpar Pluh se většinou zdržoval na hradu Bečově, kde vedl povstalecké hnutí jako jeden z hlavních vůdců šmalkandské války jednoty německých protestantských knížat proti císaři Ferdinandovi I. Po porážce povstalců v bitvě u Mühlberka (24.4.1547) byl Kašpar Pluh jako vrchní velitel "zbaven své cti, statků i života". V říjnu roku 1558 pak byl Kynžvart zastaven za 18.900 tolarů pánům Jindřichovi, Zdeňkovi a Joachymovi, bratřím ze Švamberka. Posledně jmenovanému povolil císař 500 kop grošů na obnovení kynžvartského hradu.

Asi čtvrtstoletí poté, ca. před rokem 1585, získal zástavu kynžvartského panství Hanuš Šebastián z Cedvic a na Libštejně, apelační rada purkrabí Chebu. Po jeho smrti předal císař Rudolf II. tuto zástavu na jeho bratra, Kryštofa Jindřicha z Cedvic a jeho dva nejstarší syny.