Když utichne hluk nelítostné bitvy a rozptýlí se kouř, vítězové i poražení si z bojiště odnesou své padlé a zraněné. Zúčastněným pěšákům zůstanou bolestné vzpomínky na tu hrůzu a nezúčastněným vojevůdcům další vyznamenání a dva řádky v učebnicích. Na bojišti zůstane po bitvě ležet všechno, co někdo po někom hodil či vystřelil a také všechny věci poztrácené na útěku. Pokud je už nikdo nenašel, zůstává ten úkol budoucím archeologům nebo pyrotechnikům. Mnoho věcí na bojišti však hledali a nacházeli zvědaví sběrači památek. Další předměty se našly později třeba při orbě nebo docela náhodou.

Pomineme-li protentokrát nálezy z bojišť pravěkých i starověkých, pocházejí nejstarší zbraně v kynžvartských zámeckých sbírkách z dob husitských válek. Jak píše v muzejním katalogu zámecký kustod Karl Huss, mnozí Němci tehdy prý říkávali: "Přicházejí Češi se svou jitřenkou". Byl to charakteristický hvězdicovitý tvar husitských palcátů, který jim dal v němčině takové romantické pojmenování. Mezi mnoha palcáty je na zámku Kynžvart také jeden exemplář, který údajně patřil samotnému "českému rebelovi Žižkovi", jak se dočteme v dobovém zápisu. Jan Žižka o tento palcát přišel zřejmě v květnu roku 1424 někde na Plzeňsku.

Z opuštěného bojiště na Bílé hoře, kde byla vojska českých stavů 8. listopadu 1620 poražena sbory Ferdinanda II. a Katolické ligy, zbyly ve sbírkách jen dvě podkovy. Zato z jednotlivých bojišť třicetileté války našly svou cestu na Kynžvart nejen zbraně, ale i dvě žerdi standart vojenského sboru Ferdinanda III. a několik kamenných koulí, které vypálili Švédové při obléhání Chebu v roce 1647. Jiná koule, tentokrát francouzská, je z obléhání Chebu v roce 1742. Zajímavější je určitě pandurská šavle z časů barona Trenka. Tento rakouský velitel pandurů proslul v bojích proti Turkům v letech 1741-1745 mimořádnou odvahou a surovostí. Šavle s nápisem "Vítězství nebo smrt" byla jistě cennou akvizicí. Vzácnou trofejí pro vítěze byla vždy standarta poraženého nepřítele. Není proto divu, že několik korouhví, praporců a standart našlo svou cestu do zámeckého muzea. Ze sedmileté války, nebo-li třetí války o Slezsko (1756-1763) pochází standarta s erbem Helfensteinů a Mohuče a jedna rakouská mušketa.

Napoleonské války se postaraly o další desítky exponátů. Kopí donských kozáků je z roku 1812. Francouzská karabina a tzv. kartáčová střela pochází z bitevního pole u Lipska, dějiště bitvy národů (16.-19.10.1813). Na bitevním poli u Waterloo sbíral památky na slavnou porážku Napoleona (18.6.1815) také kníže Victor Metternich, nejstarší syn kancléře Metternicha. Našel tam kartáčovou kouli a dal ji do muzea.

Tureckou standartou bylo kopí s koňským ohonem. Turci prý totiž v jedné bitvě ztratily už všechny vlajky a tak jeden velitel prostě upevnil na své kopí koňský ohon, shromáždil kolem sebe ostatní a přivedl je k vítězství. Od té doby bylo takto ozdobené kopí tradiční bojovou polní standartou Turků. Vládce měl na kopí sedm koňských ohonů, velkovezír pět a paša jeden, dva, nebo tři. Pokaždé to však tak spolehlivě nefungovalo. V Bulharsku západně od Varny je město Šumen. V opevněném městě byl hlavní stan tureckého velkovezíra během rusko-tureckých válek. Rusové Šumen třikrát dobyly - roku 1774, roku 1810 a v roce 1828, kdy opevnění hájil Hussein paša. Vrchní velitel 2. armádního sboru ruské armády, Ivan Ivanovič hrabě Diebitsch-Sabalkanskij tureckého Husseina pašu přemohl 11. června 1829 v průsmyku Külefče, 30. června dobyl pevnost Silistria a prorazil si cestu na Balkán. Z bitvy u Šumny z roku 1829 je na kynžvartském zámku turecká koule a hlavně ukořistěná vzácná turecká standarta i s nezbytným koňským ohonem.

Jsou bojiště a bojiště. Železnou trojbřitou dýku, která nese číslo 406, zdobí pozlacený erb. Podle zámeckého kustoda to byla "náprsní dýka, kterou užívaly panny k ochraně své počestnosti". Bližší podrobnosti k tomuto bojišti se už zřejmě nikdy zjistit nepodaří, jakkoliv by to mohlo být docela poutavé čtení. Zato víme zcela bezpečně, že právě tato bitva dopadla pro oba zúčastněné určitě hodně dobře.

zpět na boj a revoluce