Někdy mezi lety 1585-1597 byl v údolí pod kynžvartským hradem postaven renesanční zámek. Jeho přesná podoba dnes už není známa a neznáme ani žádné dobové vyobrazení zámku. V pozdějším klasicistním metternichovském zámku se však dochovaly poměrně významné části původního renesančního objektu (například kompletní klenby s kletovanou omítkou a řada dalších renesačních fragmentů).

Kryštof Jindřich mladší z Cedvic se však aktivně zúčastnil stavovského povstání proti císaři Ferdinandovi II. Po bitvě na Bílé hoře bylo jeho kynžvartské panství konfiskováno, v roce 1623 (23.5.) propůjčeno a v roce 1630 postoupeno pěti bratřím Metternichových, synovcům trevírského kurfiřta: Janu Reichartovi, Karlovi, Emmerichovi, Vilémovi a Lotharovi za 66.114 říšských zlatých. Metternichům pak kynžvartské panství i s ruinami hradu na kopci a nově postaveným zámkem v údolí patřilo až do roku 1945.

Říšský hrabě Filipp Emmerich von Metternich (praprapraděd pozdějšího kancléře) si někdy v letech 1681-1691 nechal ze zbytků zchátralého renesančního zámku Cedviců postavit nový barokní zámek. Jak je patrné z dochované ikonografie, zejména z kvašových maleb rytíře Reinacha z roku 1800, měl barokní zámek typický charakter venkovského sídla, uzavřený komplexem hospodářských budov, s konírnou v celém jižním křídle a reprezentačním velkým sálem nad centrálním průjezdem.

V 18. století bydleli majitelé hlavně na svých statcích v Porýní a na Kynžvart zajížděli jen občas. V roce 1767 zdědil kynžvartské dědičné panství otec pozdějšího kancléře, hrabě Franz Georg Karl von Metternich. Byl to velmi úspěšný kariérní diplomat. Brzy se stal stálým trevírským vyslancem ve Vídni, po smrti císaře Josefa II. se účastnil volby a korunovace císaře Leopolda II. ve Frankfurtu a v letech 1791-1794 byl řídícím ministrem v Nizozemí. Během prusko-francouzské války byly porýnské majetky Metternichů zcela zničeny a kynžvartský zámek byl na přelomu 18. a 19. století načas dokonce jediným sídlem tohoto významného rodu. Teprve v roce 1805 získal kníže Franz Georg von Metternich náhradou za své zničené majetky v Porýní zrušený klášter benediktinů v Ochsenhausenu.

Clemens Wenzel Lothar Johann Nepomuk, 2. kníže von Metternich-Winneburg (*15.5.1773 Koblenz, †11.6.1859 Wien) byl nepochybně nejslavnějším majitelem kynžvartského zámku a panství. Od roku 1809 byl ministrem zahraničí a v letech 1821-1848 kancléřem "habsburského domu, dvora a státu". V roce 1813 byl povýšen do dědičného knížecího stavu. V jeho režii probíhal Vídeňský kongres (1814-1815), který upravil mezinárodní vztahy soustavou smluv po porážce Napoleona.

Kancléř Metternich bydlel převážně ve Vídni: v budově státního kancléřství, nebo ve své vile na Rennweg. Starý barokní kynžvartský zámek už nevyhovoval kancléřovým nárokům na reprezentaci, a tak byl v letech 1820-1839 přestavěn ve stylu vídeňského klasicismu. Vynikající vídeňský architekt Pietro Nobile přitom musel respektovat množství kancléřových návrhů a náročných požadavků. Realizace plánů nebyla nijak levná záležitost. V září roku 1822 poskytl Metternichovi bankéř Salomon Rothschild osobní půjčku 900 tisíc zlatých (tj. asi 45 mil. €), splatných na 12 let s pětiprocentním úrokem. Výhodná půjčka se bankéři vyplatila - o šest dní později dostalo všech pět bratří Rothschildů dědičný titul rakouských svobodných pánů. Metternichovi zase půjčka pomohla přestavět kynžvartský zámek, investovat kapitál do velkostatků v Kynžvartu a v Plasích a ještě vložit téměř půl miliónu zlatých do rozsáhlých nákupů šperků, mincí a uměleckých sbírek.

Na počátku revoluce v březnu 1848 kancléř podal demisi. Tříletý dobrovolný exil trávil v Londýně. Po návratu až do své smrti 11. června 1859 pobýval často na Kynžvartu.

zpět na informace o zámku