Mezi největší atrakce kynžvartského kabinetu kuriozit určitě patří dvě staroegyptské mumie v dřevěných rakvích - rakev s mumií kněze Kenamúna, strážce pokladů faraóna Thutmose III. z 18. dynastie období Nové říše a rakev s mumií kněze Pentahutrese, která pochází z Pozdní doby, snad z 26. dynastie, stejně jako další součástky pohřební výbavy starých Egypťanů v kynžvartském zámeckém muzeu. Je mezi nimi například také alabastrová kanopa s víkem v podobě Hórova syna Duamutefa se šakalí hlavou, která sloužila k uložení vnitřností (zpravidla jater) z nabalzamovaného těla zemřelého (ten se jmenoval Udžahorresnet) a na šedesát drobných starožitností - textilií, zbytků pohřební výbavy, pečetidel, pohřebních amuletů atd.

Dnes bych rád vyprávěl o tom, jak se tyto staroegyptské památky na Kynžvart vůbec dostaly a kdo to byl Muhammad Ali, egyptský místokrál, který obě mumie a mnoho dalších egyptských starožitností v roce 1825 věnoval kancléři Metternichovi pro jeho kynžvartské muzeum.

Muhammad Ali byl původně prostý voják, albánský žoldák, který se díky svým vojenských schopnostem rychle vypracoval. Roku 1799 velel turecké armádě během neúspěšného pokusu, zabránit Napoleonovi v jeho egyptské expedici. Jako egyptský paša byl poměrně nezávislý na svém ottomanském sultánovi. Byl velkým obdivovatelem Francie. Zmodernizoval ozbrojené síly a administrativu, zakládal školy a zahájil mnoho veřejných staveb - podporoval zejména zavodňovací projekty.

Současníci ale považovali Muhammada Alího zároveň za prvního velkoobchodníka a vykradače egyptských hrobů v moderní egyptologii. Staroegyptskými památkami ve velkém obchodoval, nebo jimi obdarovával evropské potentáty a kupoval si tak přátele a politické spojence. To platí ostatně i o obou staroegyptských mumiích, které daroval rakouskému kancléři Metternichovi. Osobním poradcem egyptského místokrále byl francouzský vrchní konzul v Egyptě, "kultivovaný pirát" Bernardino Drovetti a právě on mu vlivného Metternicha doporučil.

Muhammad Ali roku 1821 několikrát napadl Řecko. Určitě tam chtěl také rozšířit svou oblast drancování starověkých památek. Tím ale dost rozzlobil evropské vládce a ztratil podporu Francie. Aby to trochu napravil, rozhodl se poslat roku 1826 francouzskému králi Karlovi X. (1824-1830) živou žirafu.

Mladá žirafa se narodila v Súdánu. Musela absolvovat 3500 mil (přes 5,5 tis. km) - nejprve po Nilu a potom z Alexandrie po Středozemním moři až do přístavu Marseilles, kde přezimovala. Její doprovod tvořili: núbijský ošetřovatel, tři dojné krávy, dvě ovce, antilopa a zakladatel pařížské zoologické zahrady Etienne Geoffroy Saint-Hilaire. Když pak v dubnu 1827 nastoupila žirafa svou triumfální 41-denní cestu do Paříže, to už se její cesta stala skutečnou senzací a obsadila přední stránky novin a časopisů. Všichni mluvili a psali jen o žirafě. Cestu žirafy také podrobně popsal spisovatel Michael Allin. Byl to vůbec první a také nejslavnější žirafa ve Francii. V Lyonu se prý seběhlo na 30 tisíc lidí, kteří ji chtěli vidět. Ovlivnila dokonce módu: v sezóně 1827 nosily dámy žirafí skvrny na společenských šatech i večerních róbách, nejžádanější střih byl takový, který zdůraznil dlouhý a štíhlý krk, nosily se vysoké vyčesané účesy a po žirafě byla dokonce pojmenovaná i nová forma chřipky. Byla to celá estráda parodií a triumfální cesta do Paříže byla slavným vrcholem sezóny. Zbývá dodat, že žirafa pak žila ještě 18 roků a až do roku 1845 byla hvězdou pařížské Jardin des Plantes.

Sultán Mahmud II. mezitím slíbil svému ambicióznímu místokráli úřad guvernéra Sýrie, ale tu mu pak odmítl vydat. Muhammad Ali proto vpadl do Sýrie a roku 1839 i do Malé Asie, aby potom. v kompromisním uspořádání obdržel dědičný řad místokrále Egypta. V historii se mu přičítá jako zásluha, že urychlil vytvoření základů nezávislého Egypta.

zpět na s nádechem exotiky