Představa vlastní domácí tiskárny na peníze, pokud zůstane v ryze teoretické rovině, nemusí být nutně vlastní jen jedincům s kriminálními sklony. Jsou mezi námi lidé, kteří by potřebovali daleko víc peněz, než kolik si vydělají. Možná také znáte někoho takového. Vytisknout si své vlastní peníze, když se těch oficiálních těžce nedostává, už přitom napadlo kdekoho. Byly doby, kdy se papírová platidla tiskla dokonce i v Kynžvartu, v Karlových Varech, na Lokti nebo třeba v Milíkově. Svědčí o tom sbírka téměř tří set papírových bankovek, nouzových platidel a peněžních poukázek na kynžvartském zámku.

I když byl papír jako platidlo užíván už ve staré Číně, v Kartágu a v Egyptě, k rozsáhlému užívání papírových platidel došlo teprve v 18. století. Stát vydával vlastní papírové peníze k pokrytí státního dluhu nebo inflační poptávky. Tak tomu bylo i během revolučních vlád ve Francii v letech 1790-1796, v Rakousku po roce 1848 a v Rusku od roku 1854. Francouzská revoluce přinesla mnoho novinek. Vedle zaručených lidských práv také guillotinu, nový kalendář a velké množství papírových peněz, které sloužily jako nouzová platidla. Tyto tzv. asignáty byly vydávány do výše hodnoty konfiskovaných církevních prebend, královských majetků a majetků emigrantů. Rychle však ztrácely svůj nucený kurs a měnily se brzy za setinu původní hodnoty. Uměle nastavený kurs nepomohly udržet ani hrozby těžkých trestů. Nakonec byly 21. května 1797 všechny asignáty prohlášeny za neplatné. Vydávání nouzových peněz bylo ostatně obvyklým průvodním jevem krizového nebo válečného období. Už ve středověku byly například v obléhaných městech raženy tzv. obléhací mince, užívané jako nouzové platidlo - tzv. klipy neboli "hranáče". V době napoleonských válek se v Polsku tiskly náhradní povstalecké peníze.

V Rakousku byla už v roce 1753 tereziánskou měnovou reformou zavedena tzv. konvenční měna a od roku 1762 se tiskly papírové peníze, tzv. bankocetle v hodnotě 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých. Po statním finančním krachu v roce 1811 se začaly vydávat ještě směnné listy, tzv. šajny. Konvenční měna tehdy zahrnovala tolar, zlatý, dvacetníky, desetníky, pětníky, groše a krejcary. Naučit se v takovém chaosu počítat peníze, to vyžadovalo opravdu velkou fantazii i prostorovou představivost. Tolar konvenční měny měl hodnotu dvou zlatých nebo dvaceti grošů nebo také 60 krejcarů. Za krejcar byly tři grešle, 70 krejcarů byla kopa a za jeden dukát bylo 190 krejcarů. Prakticky se ale vytvořil systém dvojí měny - kovové a papírové. Zatímco konvenční tolar tvořilo 60 krejcarů, jeden říšský tolar bylo 90 lehkých krejcarů, a to byl ještě i těžký krejcar, kterých bylo 48 za jeden zlatý. Klobouk dolů před každým, kdo šel tehdy prodávat nebo nakupovat! Měl jsem kdysi úctu před anglickým přepočítáváním pencí na šilinky, ale teď už vím, že skutečné dokonalosti jsme dosáhli u nás v Rakousku.

V březnu roku 1848 smetla revoluce Metternicha i jeho císaře. V celém mocnářství zavládl ten správný revoluční chaos. Dělníci z textilky v Aši se už dokonce chystali vyrabovat opuštěný kynžvartský zámek a zabránilo jim v tom jen odhodlání a srdnatý odpor služebnictva. Peníze rychle ztrácely svou hodnotu a navíc jich bylo zoufale málo. Nedostatek peněz vedl k vydávání nouzových peněžních poukázek některými městy i jednotlivými firmami či obchodními komorami, především v Čechách, v Uhersku a v některých částech Rakouska. Kustod knížecího zámeckého muzea v Kynžvartu všechny tyto papírky poctivě sbíral a spolu s francouzskými asignáty, polskými, pruskými, dánskými, italskými, rakouskými, ruskými a tureckými papírovými platidly je uspořádal do přehledné sbírky. Jeho zásluhou tak zůstaly zachovány dokonce tři druhy náhradních platidel z Kynžvartu. Svá vlastní platidla si tu nechala vytisknout firma Josef Hofman & Söhn, firma Salomon Beck i kynžvartský obecní úřad. V Karlových Varech obíhala platidla Alexe Duffina či jistého Večeříka (psáno Weczerzik). Na Lokti, v Žandově či v Hazlově vydaly nouzové peněžní poukázky obecní správy a v Milíkově firma Löbl Rindskopf.

Ještě v dubnu roku 1849 vraceli obchodníci drobné v těchto náhradních penězích a dušovali se přitom, že budou papírky ve stejné hodnotě přijímat i kdykoliv později. Proti rostoucí inflaci bojoval stát i jednotlivé obce regulovanými cenami základního zboží. Pak najednou ze dne na den měly všechny zmačkané poukázky jen cenu starého papíru a zklamaní majitelé je s gustem spálili. Je dobře, že alespoň knížecí správce na Kynžvartu papírky nevyhodil a do muzejního katalogu zapsal i jejich příběh.

zpět na ve znamení kuriozit I.