Starobylé město Mohuč na břehu Rýna bylo už v římské době místem mimořádného významu. Od roku 13 př. n. l. zde byl tábor římských legií a později se římské "Mogontiacum" stalo jedním ze tří největších vojenských, správních, obchodních a uměleckých středisek severně od Alp (těmi dalšími byl Kolín nad Rýnem a Trevír). Po roce 1800 zahájil Friedrich Lehne systematické archeologické výzkumy a budování sbírek. V práci pokračovalo Sdružení pro výzkum rýnských dějin a starožitností, založené v roce 1844. Konzervátor tohoto sdružení Ludwig Lindenschmit se stal významnou odbornou kapacitou. V roce 1852 pomohl založit Římsko-germánské centrální muzeum jako výzkumný ústav a restaurátorské pracoviště mezinárodního významu.

V březnu 1857 provedlo Sdružení pro výzkum rýnských dějin a starožitností v Mohuči archeologický výzkum, při kterém byly na dobytčím trhu v Mohuči v hloubce 18-19 stop (tj. asi 570-600 cm) odkryty bohaté římské nálezy - římské sandály, kousky kůže a vlněné tkaniny, nástroje, tři římské mince a řada dalších nálezů.

Kníže Metternich měl k Mohuči odjakživa velmi blízko; vždyť někteří z jeho předků patřili v 17. století mezi mohučské arcibiskupy a kurfiřty (Lothar Friedrich a Karl Heinrich). Poslední roky svého života (zemřel 11. června 1859 v 86 letech) trávil často na Kynžvartu, stranou evropské politiky, obklopen vzpomínkami na svá slavná léta. Také jeho zámecký kustod - správce sbírek kynžvartského zámeckého muzea prof. Paul Rath, měl dobré kontakty s ředitelem mohučského Sdružení, dr. Wittmannem. To byl zřejmě rozhodující důvod, proč se velké množství mohučských archeologických nálezů dostalo na zámek Kynžvart. Vedle 25 zbytků starořímských vlněných látek z mohučského nálezu a zbytků kůže z římských sandálů obohatil kynžvartské sbírky i kus révy vinné, 10 různých listů, mechů, peří domácí drůbeže z doby římské. Dr. Wittmann nechal pro Kynžvart pořídit i sádrový odlitek železného meče a odlitek modelu levé nohy s římským sandálem.

Nebyly to zdaleka jediné archeologické nálezy, které putovaly na Kynžvart. V jiné kapitole jsme si vyprávěli o egyptských mumiích nebo vykopávkách z Pompejí, proto si dnes připomeňme některé nálezy středoevropské. Z pohřebiště u Halberstadtu (blízko Magdeburgu) pocházejí dva kamenné sekeromlaty z doby kamenné, nalezené roku 1818. V okolí uherského Székesfehérváru (Stoličný Bělehrad, Alba Regia) v knížecí správě Huzaghalm našli roku 1894 rolníci při orbě u obce P. Both v nevelké hloubce asi 30 bronzových předmětů - ozdobné kruhy (tzv. armilla), meče, hroty kopí, víko nádoby i kusy surového bronzu z mladší doby bronzové. Některé jsou dnes v Národním muzeu v Budapešti, ale většina na zámku Kynžvart. Ze staroslovanského pohanského pohřebiště v Budyšíně v Horní Lužici věnoval roku 1819 Gustav Fiedler z Freibergu na Kynžvart dvě hliněné popelnice - nádoby na uložení spálených ostatků staroslovanských mrtvých. Bronzový srp pochází z Moravského pole (v Rakousku). Hliněná urna byla nalezena roku 1888 na pusztě Sarisop v Uhersku a tak bychom mohli ještě dlouho pokračovat.

Co vedlo knížete Metternicha a jeho potomky k zájmu o pravěké a starověké památky pro zámecké muzeum? Byl to romantický zájem o minulost, hlubší historické znalosti, nebo třeba jen touha vyrovnat se císařským sbírkám ve Vídni? Trochu víc nám o tom prozradí výstřižky z novin a časopisů, které si kníže Metternich systematicky nalepoval na prázdné listy silných svazků pamětních knih. Svědčí o velmi ambiciózním a poučeném sběrateli, který část svého majetku ukládal do kolekce unikátů. Muzeum se stalo vyhledávaným cílem výletů významných osobností a lázeňských hostů z Mariánských a Františkových Lázní. Tak to fungovalo i za kancléřova syna, knížete Richarda. Jak to bylo dál - o tom zase příště.

zpět na ve znamení kuriozit II.