Vzácným hostům, státníkům a návštěvám se občas slavnostně předává klíč od města na plyšovém polštářku. Kdo ví, kolik takových klíčů od Prahy se zatoulalo do celého světa a co by asi s nimi šlo dnes odemknout. Docela jiný klíč našel v roce 1890 jeden chlapec z Kynžvartu. Byl to klíč od středověkého hradu, jehož zříceniny najdete při procházce zalesněnými kopci necelý kilometr severně od Lázní Kynžvart. Do sbírek kynžvartského zámeckého muzea se tento klíč dostal spolu s mnoha dalšími klíči, šipkami a ostruhami. Našli je návštěvníci zříceniny. Určitě přitom nehledali jen kus zrezivělého železa, ale spíše romantické místo, kde by nechali trochu prolétnout svou fantazii.

Původní jméno kynžvartského hradu bylo "Kunigeswart" - tedy královská nebo králova stráž nebo-li varta. Hrad byl postaven někdy po polovině 13. století. O významu Kynžvartu jako celnice k vybírání mýtného svědčí také další staré názvy východního podhradí ("Mautwiese") a potoka "Mautbach". Vždyť nedaleko odtud probíhala zemská hranice mezi Čechami a Chebskem, které se stalo trvalou součástí Čech až teprve roku 1322.

Královský hrad měl už koncem 13. století v držení rod z Hertenberku a z Kynžvartu. Bratři Englhart a Albert z Kynžvartu prý odtud často přepadávali vozy chebských měšťanů. Pod hradem vedla důležitá dálková cesta hustým lesem a formani, kteří tu přišli o své zboží, si na loupeživé rytíře stěžovali. V roce 1347 byl proto hrad Kynžvart zničen královským vojskem. Zpustlý hrad i s blízkým hradem Boršegrynem v Úbočí potom měnil další půlstoletí své pány, než obnovený hrad po roce 1400 koupil Jindřich I. z Plavna. Do třicetileté války (1618-1648) se tu pak vystřídalo deset šlechtických rodů. Nejdéle tu byli pánové ze Švamberka, Pluhové z Rabštejna a pánové z Cedvic a na Libštejně. Poslednímu Kryštofovi Jindřichovi mladšímu z Cedvic byl majetek roku 1621 konfiskován za jeho účast v českém stavovském povstání.

To už pánové z Cedvic na hradě dávno nebydleli. Už koncem 16. století si v místě dnešního zámku v údolí pod Kynžvartem postavili pohodlné renesanční obydlí. Tento dům i s hradem a celým kynžvartským panstvím pak připadl pobělohorskou konfiskací roku 1623 Metternichům.

V samém závěru třicetileté války dostal opuštěný hrad poslední ránu. Generál Wrangel se švédským vojskem oblehl roku 1647 Cheb a obsadil i kynžvartské hradní sedlo. Na východ odtud muselo 400 sedláků vybudovat rozsáhlé pozemní valy (na vrchu "Staré šance"). Po bojích u Třeble a u Teplé přitáhl plzeňský velitel Lavon de la Corona s císařským vojskem v počtu 500 jezdců a 7.000 pěšáků s puškami 23. října až ke hradu a ze dvou děl a dvou hmoždířů ostřeloval po dva dny bránící se Švédy. Ti se sice nakonec museli vzdát, ale už počátkem dubna 1648 se situace obrátila. Švédský velitel Koppy s 1.200 muži nechal pro změnu hrad s císařskými ostřelovat baterií děl z vrchu "Švédské šance". Za pouhé tři hodiny slavili Švédové vítězství. Starý hrad se však při dobývání vzňal a zcela vyhořel.

Kdo dnes dojde po žluté turistické značce z Kynžvartu až na ruiny starého hradu ve výšce 827 metrů nad mořem, objeví už jen zbytky někdejšího hradu loupeživých rytířů z Kynžvartu. Může se tu podle starých plánů pokusit najít místo, kde byla stará brána do hradu. V severozápadním rohu zadního hradu bývalo hluboké vězení, do něhož spouštěli zločince. Mnoho nezbylo ani z hradeb, za kterými se v roce 1429 ukrýval Jindřich z Plavna před husity. Co nezničila dělostřelecká palba švédských nebo císařských vojsk, to pak úspěšně dorazily nájezdy obyvatel Kynžvartu a okolních obcí, kteří si už od 17. století ze zbytků hradeb udělali kamenolom. Pozemek s hradem dnes docela nelogicky patří státnímu podniku Lesy České republiky Hradec Králové. Jako člen zastupitelstva města Lázně Kynžvart jsem nedávno neuspěl se svým návrhem, převést tuto památku městu. Škoda. Možná by to byl klíč k jeho záchraně.

zpět na o kynžvartě