Zámecká zbrojnice na zámku Kynžvart působí na návštěvníka opravdu monumentálně. Rohová místnost zámku je dokonale naplněna více než dvěma stovkami přehledně uspořádaných chladných i střelných zbraní, desítkami vojenských a loveckých pušek na stěnách i ve stojanech, dalšími desítkami halaparten, partyzán, kopí, spontonů a spoustou dalších věciček, až jde z toho návštěvníkovi hlava kolem. Jak se všechny ty věci na Kynžvart vůbec dostaly?

Klement von Metternich, od 20. října 1813 čerstvý dědičný kníže, potřeboval jaksi potvrdit starobylost svého rodu. Podobně jako mnoho dalších příslušníků nové pobělohorské šlechty proto uvítal každý podpůrný argument. Tomuto účelu sloužily bohatým šlechticům nejčastěji starobylé rodinné portréty, kamenné náhrobky, meče a brnění. Také kníže Metternich si proto opatřil svou portrétní galerii předků a obrazy, které mu chyběly, nechal prostě namalovat ve stylu 17. století.

Starobylé kamenné náhrobky v chodbě před zámeckou kaplí také původně nepocházejí z Kynžvartu. Nejstarší kamenný náhrobek s reliéfem mrtvého rytíře původně označoval hrob Kryštofa z Hertemberka a na Milíkově z roku 1586. Další kamenné reliéfy pocházejí z kaple sv. Uršuly z Kynšperka a jsou z let 1693 a 1695. Překrásná pískovcová deska se dvěma erby, nápisem a letopočtem 1698, byla ještě do roku 1857 zazděná nad vchodovými dveřmi radnice v Kynšperku, než ji po mnoha intervencích obyvatelé Kynšperka "věnovali" na Kynžvart. Dnes můžete tuto památku obdivovat v hlavním průjezdu kynžvartského zámku. Hraniční kámen z roku 1681 s nápisem "P. E. Metternich", vykopaný při stavbě pošty v Žandově, zase pro knížete Metternicha zabavil v roce 1852 jeho kustod prof. Paul Rath.

Vítaným přírůstkem se pro ambiciózního knížete stala soukromá sbírka posledního chebského kata Karla Hussa. Obrovské hákovnice nebo-li arkebuzy pocházejí z chebské městské zbrojnice. Jsou vlastně pevnostní pušky s velkou ráží. Jedna z nich nese letopočet 1546 a erb města Chebu, o jiné se tvrdilo, že kdysi patřila Metternichům. Kdo ví? Mezi okny stojí zvláštní druh meče, tzv. šaršoun se zvlněnou čepelí. Ve středověku se s ním v boji přetínala ratiště nepřátelských kopí. Pro jeho velikost ho museli nosit na rameni. Tento dvouruční meč visel dobrých 140 let (asi od roku 1667 do roku 1807) na památku v brusírně u Chebu, odkud ho koupil zámecký kustod a opatřil ho historií, podle níž prý býval meč slavnostně nesen v čele průvodu ozbrojených občanů města Chebu, kteří se vraceli z boje s loupeživými rytíři. Vedle šaršounu stojí stylizovaná postava, oblečená do drátěného kabátu, kukly a kalhot. Podle kata Karla Hussa oděv pochází z pozůstalosti generála Valdštejna, zavražděného roku 1634 v Chebu. Jiní se později domnívali, že je to mistrovské dílo erbovního kováře z počátku 19. století. Inu - svět chce být klamán.

Zaručeně ze 17. století jsou ale obě kuše (chebská a štýrská), zdobené slonovinou a železný napínák s krásným rytým ornamentem. Ve sbírkách je ale také železná kuše z doby francouzského krále Karla VII., který roku 1448 vytvořil vlastní jednotku střelců s kuší. Tito střelci měli u sebe vždy 18 šípů a každou neděli se pilně cvičili ve střelbě. Železné brnění z roku 1683 údajně patřilo hraběti Metternichovi (v roce 1961 bylo zapůjčeno muzeu v Plané u Mariánských Lázní a dodnes nebylo vráceno), další kyrys i s přilbou "pinklhaubnou" z roku 1686 pochází z městské zbrojnice v Ambergu a byl tam v roce 1801 spolu s dalšími předměty vydražen.

Halapartny v dřevěných stojanech tvoří opravdu velkou kolekci. V létě roku 1845 věnovalo město Mohuč kancléři Metternichovi 18 halaparten, 42 partyzán a 4 píky. Tento neobvyklý dar měl kancléřovi připomínat doby kurfiřtů, vlastně zejména polovinu 17. století, kdy byl kurfiřtem mohučským a tedy jedním z volitelů římského císaře jeden z kancléřových předků, arcibiskup Lothar Friedrich von Metternich. Jiný Metternich, arcibiskup Lothar, byl zase v letech 1599-1623 kurfiřtem trevírským. Halapartny měla původně ve své výzbroji městská garda a osobní tělesná stráž mohučského arcibiskupa. Porýnská Mohuč je tak spolu s Chebem a Ambergem nejčastějším místem původu exponátů v kynžvartské zbrojnici. Halapartny a další zbraně "z výprodeje" pak v době kancléře Metternicha pomáhaly ilustrovat význam a starobylost jeho rodu. Jestli to pomohlo, to se už asi nedozvíme, ale své nesporné schopnosti musel Metternich ještě mnohokrát prokázat hlavně svou diplomatickou obratností.

zpět na o zámku