Kde jsou zlaté šperky z Kynžvartu

PhDr. Miloš Říha, 2004

Zlaté šperky, diamanty a perly mají tu zvláštní moc, že umějí roztočit na plné obrátky fantazii mnohých lidí jinak docela rozumných. Ženy si představují, jak by jim ty náhrdelníky a prsteny asi slušely a řeší zásadní problém, ke kterým šatům a k jaké příležitosti by byly nejvhodnější. Pragmatičtější muže zajímá spíše momentální hodnota šperků na trhu a jejich praktická přeměna v luxusně vybavenou rezidenci, bezedné bankovní konto a nádherně pokažený charakter.



Rakouský státní kancléř Metternich v sobě spojoval obě zmíněné vlastnosti - marnivost žen i chladný mužský kalkul. Vzácné šperky shromažďoval s opravdovou vášní. Ukládal v nich hospodářské přebytky ze svých velkostatků či mimořádné příjmy a dary, plynoucí z jeho postavení. Ve své unikátní kolekci měl přes 70 vzácných kusů v tehdejší ceně téměř půl miliónu zlatých. Dnešnímu čtenáři tato částka asi moc neřekne, ale jednalo se o dvojnásobek celoročního výnosu všech kancléřových majetků v Čechách i v Porýní s tehdejší kupní silou zhruba dnešních 25 miliónů EUR!

Na prvním místě byl v knížecím katalogu zapsán zlatý prsten krále Matyáše Korvína (uherský král 1458-1490) se třemi diamanty a čtyřmi rubíny za 2 tisíce zlatých. Téměř šestkrát dražší byl zlatý dámský pečetní prsten polské královny Marie Sobieski (manželka Jana III. Sobieského, polského krále 1674-1696). Další zlatý prsten s diamantovou růží si kancléř pořídil dokonce za 36 tisíc zlatých. Ve zlatém prstenu polského hraběte Tarnowského je vsazena pravá antická kamej. Pocházela zřejmě ještě z bohaté kořisti Benátčanů, kteří v roce 1204 vyplenili Konstantinopoli a vzácné antické památky se pak začaly objevovat ve výzdobě korunovačních klenotů, křesťanských relikviářů i jednotlivých šperků. Na antické kameji hraběte Tarnowského je portrét řeckého filozofa Sokrata. V jiném zlatém prstenu je vsazena drobná mědirytina s portrétem popravené francouzské královny Marie Antoinetty. Prsten pochází ještě z pozůstalosti kancléřova prvního tchána, knížete W. A. Kaunitze-Rietberga, rakouského státního kancléře císařovny Marie Terezie.

Zlatý pečetní prsten s kadeří vlasů hraběte Honoré de Mirabeau z roku 1791 zdobí onyx s portrétem tohoto významného francouzského státníka. Jiný stříbrný pečetní prsten zase patřil císařovně Marii Louse, druhé manželce císaře Napoleona I. Od anglického krále Jiřího IV. dostal Metternich zlatý prsten s tyrkysem, který byl věrnou kopií historického prstenu krále Jamese (skotský král v letech 1488-1513). V létě roku 1846, během pobytu knížecí rodiny a mnoha cizích hostů v Kynžvartu prsten najednou zmizel a veškerá pátrání byla marná. Až teprve za patnáct let, v srpnu roku 1861, našla jedna zahradní dělnice ze Staré Vody dlouho postrádaný prsten, který ležel na pěšině od zámeckého muzea k zahradnímu domku.

Ve zlatých špercích měli Metternichovi dědicové uložené ohromné bohatství a přitom je sami nesměli prodat. Stejně jako kynžvartská zámecká knihovna a sbírka mincí byly i muzejní sbírky před takovým prodejem ochráněné tzv. fideikomis - opatřením nezcizitelného dědického práva nejstaršího mužského potomka. Ve vzorně vedeném katalogu kynžvartského zámeckého muzea se přesto začaly koncem druhé světové války objevovat záznamy o tom, jak byly jednotlivé zlaté šperky postupně vybírány, buď na příkaz knížete Paula Alfonse nebo kněžny Tatiany. Nejvzácnější zlatý prsten s jedním velkým a dvanácti menšími brilianty, který kancléř koupil za více než 77 tisíc zlatých (3,8 mil. EUR), byl vybrán 29. června 1943 spolu s dvanácti dalšími prsteny a cena "kynžvartského pokladu" se tak rázem snížila o celou pětinu. Dalších třicet zlatých šperků a prstenů si manželé Metternichovi vzali sebou v květnu 1945 na zámek Johannisberg v Porýní, kam utekli z Kynžvartu. Spolu s ostatními odvezenými vzácnými rukopisy a cennostmi je postupně rozprodávali, aby si mohli zařídit novou existenci v poválečném Německu. Mezi těmito šperky byl i prsten krále Matyáše Korvína. Nikdo dnes už asi nezjistí, kde je prstenu konec.

Nečekané překvapení čekalo kastelána kynžvartského zámku v roce 1973. V zámeckém trezoru totiž našel nenápadně ukryté dvě obyčejné papírové obálky. Nikoho předtím nenapadlo si trezor ve správcově kanceláři pořádně prohlédnout. Téměř po třiceti letech se tak překvapivě našla část kancléřova pokladu, kterou si poslední kníže Metternich v květnu 1945 nestačil odvézt. Zlaté šperky z Kynžvartu dnes téměř neopouštějí bezpečné bankovní trezory. Není ale pravděpodobné, že by je tam ještě někdy někdo zapomněl.

 

zpět na o zámku