O jednom pozdním létu

PhDr. Miloš Říha, 2004

Každý neumí popsat svými slovy nějaký opravdu silný dojem prostředí, ve kterém žije svůj každodenní život. Denně chodíme kolem krásných věcí, když ale svůj postřeh nebo zážitek chceme sdělit druhému, potom hledáme slova a pomáháme si zdařilejšími výroky zkušenějších autorů. Existují dvě málo známá svědectví návštěvníků kynžvartského zámku, která opravdu stojí za zmínku, i když od návštěvy druhého z nich uplynulo 122 a prvního dokonce 160 let.

Atmosféru zámku před polovinou 19. století použil šumavský spisovatel Adalbert Stifter ve svém románu "Pozdní léto" (Nachsommer). Když hostitel v Růžovém domě provádí poutníka zámeckou knihovnou a jednotlivými salóny s bohatými uměleckými sbírkami, sbírkou grafik či uměleckých řezaných kamenů, je to jako bychom poslouchali vyprávění o Kynžvartu.



Adalbert Stifter se narodil roku 1805 jako syn chudého pláteníka na Šumavě v obci Horní Planá. Vystudoval benediktinské klášterní gymnázium v Kremsmünsteru a od roku 1826 studoval na vídeňské univerzitě nejprve práva, později navštěvoval přednášky z matematiky, přírodních věd a dějin umění. Závěrečnou zkoušku však nesložil. Pod pseudonymem uveřejnil své první básně. Dlouho váhal mezi posláním básníka, vědce nebo malíře. Zajímala ho hlavně krajinomalba a byl velkým pozorovatelem přírody. Podrobně popsal úplné zatmění slunce 8. července 1842.

Vydělával si také jako soukromý učitel ve vídeňských šlechtických domech, kde působil i v literárních salónech - hlavně v domech Schwarzenbergů a Metternichů. V letech 1843-1846 vyučoval fyziku a matematiku prince Richarda, nejstaršího syna rakouského státního kancléře. Na mladého prince měly silný výchovný vliv i Stifterovy názory na morálku, humanitu a toleranci. Domácí učitel navštívil i zámek Kynžvart a také v pozdějších letech se sem několikrát vrátil. Právě tehdy své silné dojmy formuloval do kapitol románu, který vydal roku 1857.

V revolučním roce 1848 se stáhl do Lince. Zúčastnil se archeologických vykopávek starých římských památek v Horním Rakousku. V roce 1850 se stal inspektorem hornorakouských národních škol a roku 1854 školním radou. V posledních letech svého života byl už Stifter velmi nemocný. V letech 1865-1867 byl vždy v květnu na léčení v Karlových Varech a udělal si čas i na cestu na Kynžvart. Problémy s cirrhosou jater však neustávaly a Stifter podléhal často depresím. V noci z 25. na 26. ledna roku 1868 se pořezal břitvou na krku a 28. ledna zemřel.

"Pozdní léto" Adalberta Stiftera je především výchovný román. Ušlechtilé rozhovory a vznešené myšlenky aktérů mají zřetelně výchovné poslání. Není to žádné snadné čtení. Friedrich Hebbel kdysi sliboval polskou královskou korunu komukoliv, kdo tento román dočte až do konce...

Několik nádherných srpnových dnů roku 1882 strávil v prostředí zámku a prosluněného zámeckého parku Alois John, když na kynžvartský zámek přijel studovat rukopisy a vzácné tisky v zámecké knihovně. To už byl Richard von Metternich vládnoucím knížetem a s moudrostí někdejšího Stifterova žáka rád zpřístupnil mladému studentovi svou bohatou knihovnu. "Již první orientační obhlídka připadala mi jako se prohrabovat poklady", píše po letech John. "Byla to slast smět sáhnout do této vznešené společnosti velkých duchů, stát na skříňkách, posouvat pojízdnými žebříky, šplhat vzhůru ke stropu a pak se s některým takovým znamenitým či vzácným duchem opřít v lenošce, zatímco otevřeným oknem dovnitř vál dusný opar horkého srpnového dne, žhavý písek se zostra třpytil a ze zámeckého dvora se vzhůru neslo ospalé i svěží šplouchání fontány." Jak dále píše, s hrůzou vzpomínal "na temné zatuchlé čítárny ve Vídni, na jejich stísněnost, na šedé žhavé kamenné moře neosvěžené zelení. V těchto tichých zámeckých sálech, v této ospale znavené eleganci, v těchto mlčky stojících řadách knih mne však zachvátila dosud nikdy nepociťovaná vášeň hledání a objevování, žádostivost být pánem tohoto světa a nedat si pokoje, dokud tento knižní svět duchovně nezvládnu."  Věřte mi, lépe bych to sám vyjádřit nedokázal!

 

zpět na o zámku