Při úvahách o hodnotě a trvání věcí nám někdy připadají úctyhodné staleté instituce jako něco věčného a neměnného. O to víc nás pak překvapí, když se najednou z ničeho nic dopíše poslední kapitola kroniky a to "věčné" se náhle stane historií. Tak už skončilo mnoho říší, celá řada režimů, sem tam i nějaký úřad a také mnoho klášterů.

Nedaleko Chebu leží "klášterní město" Waldsassen. Už v roce 1133 byl klášter založen jako nejstarší z pěti bavorských cisterciánských opatství. Podle legendy měl zakládající listinu podepsat dokonce sám sv. Bernhard z Clairvaux; listina se nedochovala. Klášterní bazilika z přelomu 17./18. století se honosí největší chrámovou a klášterní kryptou v Německu. Skvostnou dřevěnou vyřezávanou knihovnu v barokně-rokokovém stylu dokončil místní truhlář Andreas Witt v roce 1726.

Jako blesk z čistého nebe přišlo v roce 1803 zrušení opatství. Z podnětu státu byl prosperující klášter uzavřen a asi 80 mnichů ho muselo opustit. Bavorský stát pak postupně rozprodal rozsáhlý majetek: město Tirschenreuth, 6 městeček, 129 vesnic, 43 osad, téměř 1.000 hospodářských dvorů, 2.827 domů, 20.000 obyvatel, 26 farností a škol, vše na rozloze ca. 715 km2. Klášterní kostel byl předán katolické farní obci. Vlastní klášterní budovy koupil obchodník Wilhelm Rother a v jejich jižním a západním křídle zřídil továrnu na kartoun.

Rozprodávaly se i jednotlivé předměty z kláštera. Celou sbírku kovových kopií pečetí z klášterních listin z počátku 14. století opatroval také kancléř Metternich ve Vídni a v roce 1846 je poslal do kynžvartského zámeckého muzea. Jsou to pečetě synů nejstaršího pána kynžvartského hradu - Tuta z Kynžvartu: Tuto de Chungeswart (Tut z Kynžvartu), Toto de Schonprun (Tut ze Studánky), Albertus de Hertenberg (Albert z Hertenberku) a Engelhardus de Konnigeswart (Englhart z Kynžvartu), datované 1307. Z kláštera pochází i velký žlutý ubrus s vyšívanými a prolamovanými medailony s motivy z Nového zákona a letopočtem 1552. Cenný ubrus byl z kynžvartských sbírek v roce 1983 chybně převeden na hrad Švihov a v posledních letech se stále jedná o jeho navrácení. Štíhlou sklenici na nožce s víčkem zdobí erb kláštera Waldsassen a písmena „F.E.W.A.“ (Frater Eug: Walds: Abbas. 1724) a sloužila zřejmě na punč. V kynžvartských sbírkách je i nůž a vidlička a obrovský skládací nůž, původně také z kláštera.

Cisterciánský klášter ve Waldsassenu nebyl jediný zrušený klášter. Jezuitské kláštery rušil už císař Josef II. (pamatujete si to z F. L. Věka?) a na počátku 19. století se rušily kláštery opravdu ve velkém. Klášter benediktýnů v Ochsenhausenu, zrušený v roce 1803, získal v roce 1805 kancléřův otec Franz Georg von Metternich jako náhradu za své zničené majetky v Porýní. Benediktýnští mniši si při své neúnavné práci ve prospěch církve, vzdělání a vědy vytvořili ve své době jakýsi monopol kvalitního vzdělávání mladých šlechticů. Jejich knihovny se přitom staly základem této jedinečné role a obsahovaly díla všech sedmi "svobodných umění" - gramatiky, rétoriky, dialektiky, aritmetiky, hudby, geometrie a astronomie. Už v 9.-11. století opisovali benediktýni staré knihy a doplňovali také knihovnu v Ochsenhausenu.

Kancléř Klement von Metternich později vévodství Ochsenhausen prodal Württembergům, protože se mu prý ve Vídni smáli, že je "z Vola" (německy: Ochs). Předtím ovšem z klášterní knihovny nechal vybrat nejcennější rukopisy, prvotisky a vzácné tisky pro svou kynžvartskou sbírku. Výhodně pak koupil v roce 1826 i zrušený klášter cisterciánů v Plasích a prelaturu nechal přestavět v zámek. Naproti klášternímu konventu nechal přestavět i kostel sv. Václava a zřídil tam rodinnou hrobku Metternichů. Dne 9. srpna 1828 byly z kynžvartské zámecké kaple do Plas převezeny ostatky kancléřova otce, jeho první manželky a dcery. Po nich tam byli pohřbeni i další členové rodiny a v červnu roku 1859 i sám bývalý kancléř. I na jeho pohřbu se prý tehdy hodně mluvilo o hodnotě a trvání věcí věčných.

zpět na o zámku