V listopadu roku 1860 přijel rakouský velvyslanec kníže Richard von Metternich se svou manželkou na císařské podzimní sídlo v Compiegne. Kněžna Pauline tu všem nadšeně vypravovala, jak se seznámila s geniálním skladatelem Richardem Wagnerem. V červnu 1860 ji dokonce věnoval krátkou skladbu „Schmerzen“ a partituru ozdobil svým věnování s vlastnoručním podpisem. Se svým nadšením pro Richarda Wagnera však kněžna narazila na všeobecné nepochopení. Všichni ji o překot ujišťovali, že "taková ohavná hudba budoucnosti, kde každý akord zní falešně", nemá ve Francii a zejména v Paříži vůbec žádné místo. Francie přece miluje pouze čistou melodii!

Takové jednoznačné odsouzení si ale Pauline nemohla nechat líbit. Ne nadarmo ji přece říkali „Mauline Petternich“ (německé Maul znamená prostořekou pusu nebo hubu)! Svým a Wagnerovým kritikům uchystala rafinovanou pomstu. Příležitost ji poskytl ples v Tuileriích, kde ji vyhledal císař Napoleon III. a dlouho se s ní bavil. Když se hovor stočil k opeře, povídá mu kněžna Pauline, jak ze všeho nejvíc lituje toho, že je repertoár opery tak omezený a pohybuje se stále jenom mezi „Vilémem Tellem“, „Hugenoty“ a „Favoritkou“. Proč není možné i tu u nás, v pařížské Opeře, uvést nová úspěšná díla, jako na největších pódiích Rakouska a Německa? „Teď nebo nikdy!“, řekla si kněžna a rozhodla se vytáhnout jako trumf Richarda Wagnera a jeho „Tannhäusera“: „Já sama bych měla jednu velkou prosbu - snažnou prosbu na Vaše Veličenstvo!“ - „Týká se tato prosba opery?“, reagoval se smíchem císař. - „Ano. Opery, kterou bych ve svém životě ráda viděla uvedenou zde…“ - „A od koho je tato kouzelná opera?“ - „Od Richarda Wagnera, jednoho z největších komponistů naší doby. Jmenuje se ´Tannhäuser´ a byla dávána ve Vídni, kde ji všichni znalci hudby ocenili jako mistrovské dílo“. - Císař se dlouho prohrabával ve svém kníru a mumlal: „´Tannhäuser´, Richard Wagner … nikdy jsem ani o takové opeře ani o takovém skladateli neslyšel… - Poslyšte, Bacciocchi,“ obrátil se císař na vrchního komorníka, hraběte Bacciocchiho, „tu kněžna Metternich se zajímá o operu, která se jmenuje ´Tannhäuser´, od jistého Richarda Wagnera a přeje si ji tu vidět uvedenou - zařiďte to!“

A tak se v pařížské Opeře zkoušelo a zkoušelo. Ještě v zimě přijel osobně Richard Wagner, aby pak do úmoru trápil orchestr dlouhými a náročnými zkouškami. Roli Tannhäusera přijal známý pěvec Niemann a přijel proto speciálně až z Německa. Richard Wagner byl s blížící se premiérou čím dál nesnesitelnější. V Paříži právě pobýval Ferencz Liszt a tak hned přispěchal přítele uklidnit. Jednou přišli oba komponisté k Metternichům a Liszt u klavíru sám přehrával, jak by si představoval úvodní pochod.

Když vstoupila v ten velký den 13. března 1861 kněžna Pauline do své lóže v Opeře, oči všech přítomných se k ní otočily. V celé Paříži se dobře vědělo, že dnešní večer je jen a jen její zásluhou. Celé představení pak ale byl jen jeden obrovský propadák! Pískání a povykování publika nebralo konce. Takový neúspěch Opera už dlouho nezažila. Kněžna Pauline plakala hanbou a - jak si poznamenala do deníku - svůj krásný a drahý vějíř rozlámala na úplně malé kousky.

Richard Wagner musel svůj kus stáhnout a topil se v dluzích. Metternichovi oslovili své známé, aby umělce podpořili a sami přispěli jako první 5.000 franky. Během 24 hodin se sešlo na 25 tisíc a dluhy bylo možné zaplatit. Zklamaný komponista mohl opustit Paříž, která ho nepochopila. Wagnerova partitura s věnováním z předchozího roku a také samotný název skladby - „Bolesti“ - připomíná v kynžvartském kabinetu kuriozit další zapomenutý příběh.

zpět na o metterniších