Nešetrně probuzený člověk si někdy dokáže spojit svůj násilně přetržený spánek s příčinou, která to všechno způsobila a tam už opravdu končí veškerá tolerance. O něčem takovém by mohlo vypravovat i jedno skvostné porcelánové umyvadlo, zdobené zlatem a modrým kobaltem, které stojí v původním empirovém dřevěném podstavci v rohu Napoleonova modrého salónku na zámku Kynžvart.

Po neúspěšných bitvách u Laon a u Arcis-sur-Aube se císaři Napoleonovi I. (1769-1821) nepodařilo včas zabránit vojskům protinapoleonské koalice vstoupit do Paříže. Město 30. března 1814 kapitulovalo, senát dva dny poté odhlasoval Napoleonovo sesazení a také většina generálů od něho najednou odpadla. Když Napoleon ve středu 6. dubna na zámku ve Fontainebleau podepsal svou abdikaci, mysleli si mnozí, že už tím jeho éra definitivně skončila. Za tři týdny už Napoleon odplouval na britské fregatě na ostrov Elbu. Jeho sestra princezna Paulina Borghese mu prý tehdy věnovala umyvadlo, aby měl ve svém vyhnanství památku na lepší časy. U břehů ostrova přistála fregata ve středu 4. května 1814. Oproti všem předpokladům však Napoleon na ostrově strávil jen pouhých 299 dní. Pilně se přitom věnoval správě ostrova, který nedávno připadl Francii. V neděli 26. února následujícího roku se mu podařilo se skupinkou věrných opustit ostrov a 1. března přistál v zátoce Juan. Postupoval směrem na Grenoble, kde na svou stranu získal prapor královské armády a do týdne obsadil pevnost. Za tři dny dosáhl Lyonu. Novinové zprávy o jeho návratu začaly brzy měnit tón. Z původních formulací o "vzpouře uchvatitele" se rázem staly oslavné články o "návratu osvoboditele".

V pondělí 6. března roku 1815 měl kníže Metternich zase perný den. Dlouhých a náročných rozhovorů o budoucnosti saského království se v Metternichově vídeňské vile zúčastnili samí špičkoví diplomaté: staronový francouzský ministr zahraničí Charles Maurice Talleyrand-Périgord, ruský diplomat Karl Robert hrabě von Nesselrode, pruský kancléř Karl August kníže von Hardenberg a britský polní maršál Arthur Wellesley vévoda z Wellingtonu. Složité jednání trvalo až do tří hodin do rána a tak nebylo divu, že poslední Metternichův pokyn zněl: nerušit a nebudit! Už v šest hodin ráno ho ale tajemník probudil, aby mu odevzdal naléhavou depeši od rakouského konzula v Janově. Rozespalý Metternich jen položil ještě zapečetěnou depeši vedle postele a pokusil se znovu usnout. O půl osmé už mu to ale nedalo a tak otevřel depeši s překvapivou zprávou o Napoleonově útěku z vyhnanství. Už za půl hodiny se nevyspalý Metternich hlásil u rakouského císaře Františka, ve čtvrt na devět byl u ruského cara Alexandra I. a o půl deváté u pruského krále Friedricha Viléma III. Úctyhodný výkon po ránu! Od vylodění však už uběhlo šest dní. Začal skutečný závod s časem. Diplomatické úsilí vrcholných politiků Evropy se soustředilo na zodpovězení otázky dne: co bude dál?

Napoleon se však už za 14 dní slavně vrátil do Paříže a v pondělí 20. března se znovu chopil moci. Začala další kapitola bojů na poli válečném a s novými iniciativami museli přijít i diplomaté na Vídeňském kongresu pod taktovkou Metternicha. Ten musel kvůli Napoleonovi ještě mnohokrát přerušit svůj krátký spánek. Napoleon se ještě naposledy pokusil zvrátit svůj osud. Vzpomínky na své vyhnanství už nepotřeboval. Umyvadlo i s dalšími předměty proto věnoval svému synovi, vévodovi Zákupskému (1811-1832). Když vévoda Zákupský 22. července 1832 zemřel, připadl celý soubor napoleonských památek i s umyvadlem jeho matce Marii Louise, vdově po císaři Napoleonovi. Mnozí tehdy měli knížeti Metternichovi za zlé, že snad smrt mladého Orlíka nějak zavinil. Bylo proto překvapením, že už dva dny po Orlíkově smrti napsala Marie Louisa velmi osobní a dojemný dopis Metternichovi a s dopisem mu poslala na památku i několik památek, včetně slavného umyvadla. Metternich si umyvadlo postavil jako trofej poraženého vojevůdce do salónu mezi ostatní napoleonské památky. Snad v tom byl i kus zadostiučinění za ono březnové ráno, kdy ho kvůli Napoleonovi tak nešetrně probudili.

zpět na o metterniších