Svatby na zámku Kynžvart se v poslední době staly opravdu velkou módou. Čtyři až pět párů týdně si slibuje lásku a věrnost buď v zámecké kapli nebo na ostrůvku zámeckého jezera. Čerství novomanželé se po svatbě chodí fotografovat před sousoší Amora a Psyche do velkého sálu kynžvartského zámku. Alba svatebních fotografií pak zdobí různé varianty optimistické kompozice stále věčného tématu křehké nevěsty s oddaným pohledem na příslušného spolehlivého rytíře. V pozadí pak tuto scénu rámuje úžasné dílo italského sochaře.

Antonio Canova (1757-1822) byl nejvýznamnějším sochařem italského neoklasicismu. Sousoší s motivem známého mýtického milostného příběhu vytvořil v letech 1787-1793. Dílo si původně objednal jeden Angličan, získal ho však francouzský generál Joachim Murat. Canova zpracoval tím nejpůvabnějším způsobem prchavý okamžik, kdy se božský Amor něžně sklání nad Psyche a svými křídly zahání spánek podobný smrti, do něhož Psyche upadla lstí žárlivé Venuše (Afrodité). Psyche byla královská dcera, která svou neobyčejnou krásou vzbudila závist samotné Venuše. Ta proto chtěla, aby Psyche vzplanula láskou k tomu nejošklivějšímu člověku na světě. Venušin syn Amor, který to měl zařídit, se ale do Psyche sám zamiloval a navštěvoval ji pak tajně a nepoznán každou noc. Nakonec velká láska mezi bohem a královskou dcerou obměkčila i bohy na Olympu. Sám Zeus propůjčil Psyche nesmrtelnost a milenci se tak stali symbolem věčné lásky.

Ještě v letech 1800-1803 vytvořil Canova variantu stejného námětu pro Ermitáž v Sankt Petěrburgu, další známá varianta je v New Yorku provedena v sádře podle originálu v Louvre a existují i další dobové kopie slavného díla z Canovovy dílny. Také rakouský státní kancléř Clemens kníže von Metternich podlehl kouzlu něžného polibku a objednal si u Canovy jeho kopii z kararského mramoru. Do svého deníku si pak 10. února roku 1822 poznamenal: "Právě jsem dostal mramorové sousoší od Canovy a nechal ho postavit ve svém pavilónu. Je to rozkošné umělecké dílo, které mi působí jen jednu starost. Nevím totiž, co tomu řeknou nevinní a cudní. Ti první pravděpodobně nic, ti poslední příliš mnoho. Sousoší zhotovil Canova nejprve pro Malmaison a myslím, že ho koupil ruský car. Nechal jsem si pořídil kopii samotným Canovou. Je to ten nejněžnější a zároveň nejbujnější výtvor umělce. Mramor zde přetvořil v lásku a grácii. Sousoší představuje první polibek, který Amor dal Psyche. Obě děti to dělají tak dobře, jako kdyby nikdy nic jiného nedělali. V ty dny, kdy mě navštíví nevinní, budu muset Amora zastřít županem a Psyche schovat pod přikrývku; kromě těchto příležitostí jim však ponechám jejich prostou boží podobu. Kdyby tato rozkošná stvoření nevážila třiadvacet centů, nechal bych je postavit na kolečka. Takto jsou ale nehybná a tudíž věrná jako kočky nebo generál Foy. Mě přitom těší, že Amor i se svými křídly už nemůže nikdy opustit můj dům. Tato křídla jsou skutečné umělecké dílo. V Římě žije jeden umělec, který dělá pouze křídla; ti nejlepší sochaři si je nechávají zhotovit od něho. Je nepochopitelné, jak něžně zpracovává mramor."

Originál sousoší měl být původně v rezidenci francouzského krále Ludvíka XVI. v Malmaison. Později v tomto paláci žila Josephine, první manželka Napoleona I. Jeho druhá žena Marie Louisa zase vzpomínala, že měla Canovovo sousoší v koupelně. Samotný Canova, který už od roku 1779 působil v Římě, s nástupem Napoleona k moci osobně velmi získal. Dostal příležitost prosadit se v celé Evropě. Napoleon byl velkým obdivovatelem jeho Amora a Psyche. V letech 1804-1808 vytvořil Canova známou sochu Venuše (Venus Victorix) podle Pauliny Borghese, Napoleonovy druhé sestry. Originál sochy je dnes v římské Vile Borghese a kopii si u Canovy opět objednal Metternich.

Metternich se však velmi mýlil, když napsal do svého deníku, že Amor se svými křídly už nikdy nemůže opustit jeho dům. Původně bylo mramorové sousoší umístněno v Metternichově vile na Rennweg č. 27 ve Vídni. Metternichův vnuk Clemens Wenzel však pod tíhou dluhů rodinnou vídeňskou vilu v roce 1907 prodal. Rozsáhlé umělecké sbírky (32 obrazů, 155 miniatur a 29 mramorových plastik, reliéfů a váz) byly přechodně vystaveny v Uměleckohistorickém dvorním muzeu. Canovovo sousoší bylo ovšem pro převážení velmi těžké. Teprve počátkem roku 1908 bylo sousoší spolu s ostatními uměleckými sbírkami přestěhováno na Kynžvart. Ani to však nebyla jeho poslední cesta. V letech 1984-1986 byl celý zámek kompletně vystěhován. Pro důkladnou celkovou rekonstrukci objektu, napadeného dřevomorkou, byla zvolena problematická razantní metoda, vyžadující diskrétní evakuaci desetitisíců kusů mobiliáře, sbírek a knih na nejrůznější místa v republice. Amor a Psyche našel na deset let útočiště v jízdárně loveckého zámku Kozel nedaleko Plzně. Málokdo zřejmě tehdy věřil, že se sbírky ještě někdy vrátí na Kynžvart. Když se pak stal ten zázrak a podařilo se v jednu chvíli dát dohromady peníze, síly, chuť i schopnosti k obnově kynžvartského zámku, stěhoval se Amor a Psyche opět zpátky na Kynžvart. Pod pečlivým dohledem zkušených sochařů se vzácné "létající sousoší", uvázané a zavěšené na rameni autojeřábu, opatrně vrátilo balkónovými dveřmi do velkého sálu. Desetitisíce návštěvníků zámku dnes chodí kolem, obdivují nenapodobitelnou hru barev a světla, kterou na sněhobílém mramoru vytváří odpolední slunce a vůbec je nenapadne, že tento něžný polibek, vážící třiadvacet centů, mohl někdy uletět.

zpět na o metterniších