Domáhat se svého práva u soudu žalobou na ochranu osobnosti podle § 13 Občanského zákoníku může být záležitostí poměrně vleklou, navíc s dosti nejistým výsledkem. Dokonce i úspěch žalobce u soudu ještě nemusí znamenat jeho stoprocentní zadostiučinění. V očích veřejnosti mu zůstává jakási nepěkná role nedůtklivého žalobníčka a ještě dlouho se nezbaví pověsti, kterou dovede publikum vyjádřit neúprosnými slovy "není kouře bez ohýnku" nebo "na každém šprochu je pravdy trochu". Takový souboj však dovedl urážku či jinou újmu na cti vyřešit rázně a definitivně.

Pomineme-li gladiátorské zápasy v antickém Římě, odehrávaly se nejstarší souboje v jeho klasickém pojetí ve středověkém Španělsku. Tehdy mohl i soudce oba účastníky sporu odsoudit k souboji a vítězství považoval soud za jakousi indicii božské spravedlnosti. Skutečný rozkvět zaznamenaly souboje v celé Evropě v 17. až 19. století. To vedlo brzy k jejich obecnému zákazu. Postižen byl každý, kdo by na někoho před svědky na veřejném místě tasil. V Německu řešil zákaz soubojů v 19. století trestní zákoník. Za jednoduché souboje, které proběhly podle uznávaných pravidel, hrozilo vězení od tří měsíců do pěti let. Tzv. těžké souboje bez regulérních sekundantů však byly trestány dvojnásobně. Když někdo v souboji soupeře usmrtil, byl potrestán za vraždu. Zákaz soubojů mezi katolíky znovu řešil i první vatikánský koncil (1869-70).

Přes všechny zákazy však k soubojům docházelo. Konkrétní podmínky mezi vyzyvatelem a vyzvaným dojednávali zprostředkovatelé - sekundanti. Ti měli za úkol dohodnout zbraň, čas a místo. Nezávislí svědci drželi zbraň před začátkem souboje a po jeho skončení potvrdili, že byl boj veden čestně a jeho výsledek je platný. Souboj sečnou zbraní byl veden obvykle šavlemi, což byla běžná osobní zbraň důstojníka. Při souboji bodnou zbraní se bojovalo trojbřitým bodným florettem nebo rapírem. Jako střelná soubojová zbraň se volila pistole. Střílelo se obvykle "a tempo". Oba aktéři, vzdálení od sebe na 15 kroků, vystřelili najednou na povel jednoho ze sekundantů. Při střelbě "na cíl" střílel nejprve vyzvaný, potom ale musel několik minut setrvat v neměnném postoji, aby poskytl vyzyvateli stejné podmínky. Dalším oblíbeným způsobem byla střelba naslepo přes kabát či šátek, nebo střelba "z pytle", kdy si oba vybrali zbraň, ale pouze jedna byla nabitá.

Na zámku Kynžvart se uchovává šermířská rukavice ze žluté jelenice a neobvyklý kámen. K oběma předmětům se váže příběh o tajném souboji rakouského velvyslance v Paříži, knížete Richarda von Metternicha, s jedním francouzským hrabětem. Edouard Ferdinand de la Bonniniere, Vicomte de Beaumont-Vassy byl vnukem legendárního francouzského generála, markýze La Fayette (1757-1834). Pokoušel se psát romány, pak se ale raději dal na politiku a působil jako prefekt v Laon. Dopustil se jistých finančních podvodů, za něž byl v roce 1859 odsouzen. Knížete Richarda urazil neuctivými výroky ve své knize "Pařížské salóny a pařížská společnost za Napoleona III" a ještě dalšími poznámkami na veřejnosti a tak byl sjednán souboj.

K souboji se oba aktéři sešli ve čtvrtek 14. října 1869 na jednom opuštěném ostrově na Rýnu v Ruprechtsau. Dnes je toto severní předměstí Strassburgu živou městskou čtvrtí, pulzující životem evropské metropole, ale v uvedené říjnové ráno nebyl široko daleko žádný svědek souboje, s výjimkou obou anonymních sekundantů. Čtyřicetiletý kníže Metternich-Winneburg a třiapadesátiletý hrabě de Beaumont-Vassy se dohodli na šermu šavlí. Běžné podmínky souboje bodnou či sečnou zbraní obvykle předpokládaly rozhodnutí a ukončení souboje, jakmile se objevila první krev. Tak tomu zřejmě bylo i v tomto případě. O vlastním průběhu souboje se žádné zprávy nedochovaly. Oba aktéři i sekundanti zachovali souboj v naprosté tajnosti. Vždyť jim hrozilo mnohaleté vězení. Kníže Richard von Metternich zůstal nezraněn a tak mu spadl "kámen ze srdce". Zdálo se mu proto symbolické, když na zemi uviděl modrošedý kámen tvaru srdce. Na památku ho vložil do své šermířské rukavice a oba předměty poslal do kynžvartského zámeckého muzea. Jen stručný zápis v knize přírůstků dokládá okolnosti neznámého souboje knížete Metternicha.

zpět na o metterniších