V kynžvartské zámecké zbrojnici jsou mezi desítkami loveckých a vojenských zbraní a mezi mnoha kordy, šavlemi a halapartnami docela nenápadně vystavené i střelecké terče z 19. století. Na jednom terči je například vymalováno pět karet. Kárová čtyřka a pětka jsou spolu se srdcovým esem, trojkou a pětkou složené tak, že zůstává odkrytých přesně jen šestnáct červených symbolů a ty všechny dokázal trefit šikovný čarostřelec z 25 metrů. Bylo to 17. srpna 1894. O tři roky později se kníže Paul von Metternich trefil dvěma tucty zásahů z dvaceti kroků přesně do monogramu "GF" (Graf von Fürstenberg), takže obě písmena monogramu pěkně stejnoměrně pokryl jednou ranou vedle druhé. Pro někoho, kdo jako já nikdy nic pořádně netrefí, je takové mistrovství opravdu hodně nepochopitelné!

Kníže Paul von Metternich, byl doktor práv. Zbraně a uniforma mu ale byly odjakživa jaksi bližší. Sloužil v armádě a se svým regimentem savojských dragounů se zúčastnil řady polních tažení. Jeho pevná ruka a ostrý zrak mu pomáhaly vítězit i po šedesátce v mnoha střeleckých soutěžích a kníže Paul poměrně úspěšně snižoval stavy zvěře v loveckých revírech a knížecích oborách svých přátel a známých. Po svém otci, někdejším rakouském státním kancléři knížeti Clemensovi však tyto své schopnosti určitě nepodědil. Jen málokdo totiž znal jedno velké kancléřovo tajemství: on totiž nikdy v životě nebyl na lovu! Muž, který po několik let prakticky řídil osudy celé Evropy nikdy úmyslně nezabil žádného živého tvora. Mnoho z kancléřova života teprve o mnoho let později prozradila kancléřova vnučka Pauline kněžna von Metternich-Sándor ve svém deníku. Píše, jak kancléře doslova rozzlobilo, když někdo přivezl zámek odstřelené zvíře. Pytláctví pokládal za nejtěžší zločin a veškerý lov zvěře pro zábavu považoval za pytláctví. Dokonce prý nesnesl pohled na mouchu, uvězněnou mezi okny a všeho hned nechal, aby ji mohl pustit na svobodu. Pauline dále vzpomíná, že jednou na Kynžvartu docela náhodou přistihla dědečka, jak vysvobodil z pasti chycenou myš a dokonce pak nosil kousky cukru k myší díře, aby prý tu myš jaksi "odškodnil". Nebyl rád, že ho Pauline přistihla, protože si uvědomil, že by v dobré společnosti mnozí jeho lásku ke všem živým tvorům pokládali za slabost. Později se vnučce spiklenecky přiznal, že si myška pro ten cukr chodí pravidelně každý den a dokonce už si prý sebou přivedla kamarádku.

Zbraně kancléř sbíral z úplně jiných důvodů. Halapartny osobní tělesné stráže mohučského arcibiskupa, památky na vévodu Albrechta z Vadštejna, prince Evžena Savojského či barona Trenka měly pro něho své zvláštní kouzlo jako autentická svědectví slavných osobností nebo známých událostí. Takto je přijížděly na zámek obdivovat zástupy hostů a kancléřovi se za to dostávalo zaslouženého uznání.

Když byl v září roku 1835 na Františkově hoře v zámeckém parku zbudován granitový obelisk k poctě dvou rakouských císařů, stal se motiv 15-metrového monumentu oblíbeným námětem dobových rytin a vyobrazení. Najdeme ho také na nádherném střeleckém terči, který nechal vymalovat důchodní úředník Joseph Pollmann. Už asi nikdy nezjistíme, komu ten dárek tehdy věnoval. Kdyby byl střelecký terč určený samotnému knížeti, pak by mu asi - jak už dnes víme - moc velkou radost neudělal. Kancléř by se ho nejspíš zase hodně rychle zbavil. Nakonec se ale krásně malovaný terč přeci jen dostal do kynžvartské zámecké zbrojnice, když ho v roce 1999 koupil v aukci ředitel Památkového ústavu.

Dnes už se na zámku myši nekrmí. Už několik let však správa zámku usiluje o vyhlášení pozemků zámeckého parku za nehonební. Věřte, že je pro to opravdu mnoho dobrých důvodů. A pak je tu ta kancléřova "nehonební" tradice.

zpět na o metterniších