Kancléř Metternich měl k Rusku mimořádně kladný vztah. Všechno to začalo vlastně už v zimě roku 1801, když se Metternich ještě jako říšský hrabě akreditoval v Drážďanech jako nový rakouský vyslanec. Kateřina Bagration byla osmnáctiletá manželka nejpřednějšího a nejpopulárnějšího ruského generála. Za svobodna hraběnka Skavoronski byla lotyšského původu, trochu menší, s bledým obličejem, tmavými vlasy, podle současníků "s andělskou sladkostí Nymfy z míšeňského porcelánu". Brzy po Metternichově příjezdu do Drážďan se spolu setkali na plese, kde si ji Metternich docela náhodou vylosoval pro úvodní tanec. Stala se jeho milenkou a koncem léta roku 1802 přivedla na svět malou Marii Clementine Bagration. Nemanželskou dcerku svého manžela oficiálně uznala i jeho žena Eleonore. Malá pak byla vychovávána jako Rakušanka, ubytovaná se svou chůvou v Baden u Vídně, aby to k ní Metternich neměl daleko. S Kateřinou se pak Metternich znovu po několika letech potkal ve Vídni a ani toto setkání prý nezůstalo bez následků. Co tomu asi říkal ruský generál? Raději padl v bitvě u Borodina proti Napoleonovi.

Svůj kladný vztah k Rusku však Metternich neprokazoval pouze manželkám ruských generálů. Jeho osobní přátelské vztahy s ruským carem se dokonce později, po roce 1848, staly předmětem vyšetřování. Od ruského cara Alexandra I. měl prý Metternich v letech 1815 až 1825 dostávat ročně 50 tisíc dukátů a od ruského cara Mikuláše I. dokonce 75 tisíc dukátů roční renty. Dnes bychom to asi nazvali střetem zájmů a říkali tomu tak i Metternichovi současníci. V zájmu objektivity ovšem dodejme, že bylo vyšetřování po čase zastaveno, aniž se podezření potvrdilo.

Pozorný návštěvník si při prohlídce zámku Kynžvart určitě všimne mnoha nepřehlédnutelných darů od obou ruských carů. Alexandr I. Pavlovič (car v letech 1801-1825) byl s Metternichovou pomocí významným členem protinapoleonské koalice a dal rozhodující podnět k založení Svaté aliance, která spojila Rusko, Rakousko, Prusko a další evropské státy k obraně politického uspořádání Evropy po konečné porážce Napoleona I. Ozdobil Metternichovu vídeňskou vilu a později i zámek Kynžvart kolekcí luxusních váz, vyrobených z malachitu ve sverdlovské oblasti. Ta největší váza je vysoká přes dva metry. Podobné malachitové vázy mají například v Ermitáži nebo ve Vatikánu. Jiná obrovská váza je zase z uralského porfyritu. Vesměs jsou to mistrovské kusy řemeslného umění ruských výrobců.

Portrét cara Mikuláše I. Pavloviče (car v letech 1825-1855) je jednou z dominant velkého sálu kynžvartského zámku. Tento "četník Evropy", jak mu tehdy říkali, věnoval knížeti Metternichovi kulečníkových stůl a stojan s osmi tágy. Dar to byl praktický a svým způsobem i symbolický. V historii biliár patřil často k vysoké politice. První biliárový stůl, potažený suknem, nechal postavit francouzský král Ludvík XI. v roce 1469. Známý je obraz, na kterém král Karel IX. (1560-1574) během masakru protestantů při Bartolomějské noci (23./24. srpna 1572) dokonce přerušil hru, aby se podíval z okna Louvru a osobně si vystřelil na prchající hugenoty. Kulečník hrála i skotská královna Marie Stuartovna a prý si velmi stěžovala, když jí při jejím zajetí odnesly biliárový stůl a dovolili jí poslední partii až před samotnou popravou.

U ruského stolu od Mikuláše I. hráli s knížetem Metternichem kulečník jeho vzácné návštěvy, známé osobnosti i významní politici. O některých důležitějších partiích se dochovala svědectví současníků. V kynžvartských sbírkách je také slonovinová koule, se kterou v roce 1833 hráli pool ruský car Mikuláš I. s rakouským císařem Františkem I. Protože se pool hrál celkem s 15 koulemi, 14 dalších suvenýrů je ještě někde ve světě.

Po mnoha letech pak sehrál Metternichův pravnuk, kníže Paul Alfons, svou vlastní "ruskou partii", když se v září roku 1941 oženil s ruskou kněžnou Tatianou Vasilčikovou. Jak se tehdy ve Vídni nechal slyšet kníže Alfred Clary, byla to "zajímavá historická kombinace".

zpět na o Metterniších