Pro mnohá dítka školou povinná představuje hrozba školního diktátu opravdovou noční můru. Ještě po letech se dospělý muž občas probudí z ošklivého snu o velmi trapné zkoušce, ve které opět neobstál a kvůli níž bude muset znovu opakovat třetí třídu. Při diktátu totiž obvykle nefunguje nápověda a nejsou použitelné ani žádné z běžných triků s ukrytými taháky. Probíhá navíc jaksi on-line v reálném čase, podle neúnavného rytmu diktujícího sadisty. Do historie však vstoupil jeden slavný diktát z francouzštiny, který jeho aktéři podstoupili v červenci 1868 nejen zcela dobrovolně, ale dokonce pro zábavu. Protože v něm hrál svou významnou roli kníže Richard von Metternich (na fotografii uprostřed sedící), věnujme mu tuto kapitolu "Muzea příběhů".

Společnost, která se pravidelně scházela v nejužším kruhu francouzského císaře Napoleona III., zaháněla nudu všemi dostupnými způsoby. Když po podepsání smlouvy ve Villafranca 11. července 1859 jmenoval rakouský císař František Josef I. syna někdejšího rakouského státního kancléře novým rakouským velvyslancem v Paříži, získal si třicetiletý kníže Richard ve společnosti císaře Napoleona III. a císařovny Evženie téměř okamžitě výsadní postavení. Nebylo to prý ani tak zásluhou jeho nesporných diplomatických schopností, ale především díky jeho docela obstojné hře na klavír a hlubokým znalostem módních operetních melodií Jacquese Offenbacha a Straussových valčíků. Třiadvacetiletá Richardova manželka a vnučka kancléře kněžna Pauline ho svou popularitou brzy dokonce předčila. Dokázala bavit celou společnost a uplatnila přitom svůj herecký talent i prostořekou pusu. Obojí jí také brzy zajistilo celou řadu trefných přezdívek, například "Koko-Makak" nebo "Maulína Petternich". Rakouský velvyslanec s manželkou tak patřili k nejužším přátelům francouzského císařského páru a zároveň k nejvýraznějším osobnostem pravidelné společnosti, do které docházeli i spisovatelé Alexandre Dumas a Prosper Mérimée, členové francouzské akademie a další zábavní pánové s dámským doprovodem.

Pokud kníže Richard seděl u klavíru, bavila se společnost tancem. Když přišel někdo s nějakou novou hrou nebo soutěží, okamžitě se všichni nadšeně přidali a hráli si jako malé děti. Při hře na "mlynáře" bylo například třeba z misky s moukou vylovit prsten, aniž si člověk přitom potřísnil nos. Při různých galantních hrách a šarádách se veřejně ventilovaly skryté sympatie i utajované skandálky. Jindy třeba panstvo neváhalo jezdit až dlouho do tmy jako po skluzavce z kopců bahna, vytěženého z rybníka. Jedním z nejkultivovanějších lidí své doby byl spisovatel Prosper Mérimée. Vystudoval práva i jazykovědu, měl za sebou práci na ministerstvu námořnictva i obchodu, celé čtvrtstoletí působil jako inspektor historických památek, napsal několik dramat, balad, románů a novel. U dvora v Compiegne učil francouzskou císařovnu Eugénii, která byla rozená Španělka, správné francouzštině. Když zase jednou společnost hledala novou zábavu, navrhl Mérimée francouzský diktát. Každý se posadil ke svému stolku s tužkou a papírem a Mérimée začal číst předem připravený text «Le dîner a Sainte-Adresse» s nebývalým množstvím gramatických záludností a chytáků. Slavný "diktát z Compiegne" později proběhl celou Evropou. Také u nás ho známe z díla Jeana Autina v překladu Magdaleny Lavalové. Sarkastický text o jakémsi bláznivém skandálu ve vile poblíže Le Havru obsahuje například větu: "Nemilou shodou okolností se vpodvečer přihodilo, že panna popadla mop na smýčení, fixovaný na výjimečně dlouhém bidle, vzepjala se a zběsile bila vysloužilce cirku do zad, rozbíjejíc mu obratel po obratli."

Výsledky diktátu byly katastrofální. Francouzská císařovna Eugénie udělala v sedmi větách dvaašedesát chyb, císař Napoleon III čtyřicet pět, slavný spisovatel Alexandre Dumas devatenáct, člen Francouzské akademie Oktave Blatt čtyřiadvacet, jiný akademik Octave Feuillet devatenáct a kněžna Pauline von Metternich čtyřicet dva. Slavným vítězem tohoto malého turnaje se stal kníže Richard von Metternich, rakouský velvyslanec, s pouhými třemi chybami. Ještě několik let se v celé Evropě hovořilo o jeho mimořádných znalostech francouzštiny a vynikajícím smyslu pro humor.

zpět na o metterniších