Na samém okraji kynžvartského zámeckého parku stojí na bludném balvanu kříž z bílého mramoru. Latinský nápis pod křížem bychom mohli přeložit asi takto: "Z lásky a oddanosti, Antonia Pascalina, komtesa von Waldstein u. Wartenberg, rozená princezna von Metternich - Winneburg, narozená 20. dubna roku 1862, zesnula 5. srpna roku 1890, R.I.P." Nápis končí žalmem z Knihy žalmů 18,8: "Zachránil jsi mne od smrti, mé oči od slz a můj krok od hříchu".

K tomuto kříži se už od konce 19. století váže poměrně velmi věcná a stručná pověst. Podle ní byla princezna Antonia Pascalina onoho 5. srpna na tomto místě roztrhána dogami, které na ni dokonce poštval žárlivý manžel, hrabě Waldstein - Wartenberg. Strašné! Tu a tam se s touto starou pověstí můžeme setkat dokonce i ve starých zažloutlých vydáních brožovaných průvodců zámkem Kynžvart, například v článku Nn. Babinského ještě z roku ... V historických pramenech z konce 19. století však není o této tragédii nikde ani zmínka. Kdo vůbec byla ona nešťastná princezna?

Po smrti někdejšího rakouského státního kancléře Clemense, dědičného knížete von Metternich - Winneburg (roku 1859) se jeho dědicem od listopadu 1861 stal nejstarší mužský příslušník v hlavní rodové linii, kancléřův syn z jeho druhého manželství, princ Richard Clemens. Tento nový kníže nepochybně zdědil kancléřovy diplomatické vlohy a úspěšně navázal na diplomatickou kariéru svého slavnějšího otce. V letech 1859-1870 působil jako rakouský velvyslanec císaře Františka Josefa I. při dvoru francouzského císaře Napoleona III. v Paříži a od roku 1870 pak střídavě žil ve Vídni a na Kynžvartu.

Richard Clemens měl tři dcery - byla to Sophie, Antonia Pascalina a Clementine. Nejstarší Sophie se roku 1878 provdala za dědičného prince Albrechta von Oettingen-Spielberg a třiadvacetiletá Antonia Pascalina se 11. července 1885 na zámku Johannisberg provdala za Georga Wilhelma hraběte von und zu Waldstein - Wartenberg. Nejmladší Clementine pak po letech adoptovala roku 1926 svého šestiletého prasynovce Franze Albrechta von Ratibor, který také zdědil její uherské panství a zámek Bajna.

Takže se princezna Pascalina šťastně vdala. A jakže to bylo s tím jejím žárlivým manželem? Pověst dokonce uvádí, že objektem princeznina zájmu měl být údajně mladý hezký hajný. Tragická smrt nastala jen pět let po svatbě a princezna zemřela v Duchcově (Dux, sídlo Valdštejnů). Proč tedy ne v místě tragédie - na Kynžvartu? Jistě důvod k pochybnostem.

Trochu pootočme kolem času a zastavme se o pět let později po oné tragédii - v roce 1895. Tehdy totiž 1. března zemřel ve Vídni kníže Richard von Metternich, který po sobě - jak už víme - nezanechal žádné mužské potomky. Podle tradic a zákonů dědičného práva fideikomis se knížecího majetku i veškerých práv beze zbytku ujal kancléřův syn ze třetího manželství, Richardův nevlastní bratr: doktor práv Paul Clemens Lothar. Na Kynžvart přijel brzy i se svou rodinou, manželkou Melanií, rozenou hraběnkou von Zichy-Ferraris zu Zich und Vásonykeö a příbuzenstvem z manželčiny strany. Z dokumentů se dále dozvídáme, že se tehdy během několika málo měsíců vyměnili vlastně úplně všichni obyvatelé zámku, panstvo i veškeré služebnictvo. Rodiny z jednotlivých rodových větví se totiž ani trochu nesnášely a nové panstvo by prostě nemohlo vystát, kdyby se měl na Kynžvartu pohybovat někdo z těch "starých". Dokonce i vdova po knížeti Richardovi, která ho o plných dvacet šest let přežila, se musela z Kynžvartu rychle odstěhovat do Vídně, tam žila až do roku 1921 stranou nové rodové větve a na Kynžvart už nikdy nesměla.

Měl jsem v posledních letech možnost několikrát velmi podrobně hovořit o historii zámku a panství s manželkou posledního majitele zámku, Paula Alfonse, knížete von Metternich - Winneburg. Kněžna Tatiana, rozená Vasilčikov, si poměrně velmi dobře vzpomíná na události válečných let, které na zámku se svým manželem až do května roku 1945 prožila. Ptal jsem si jí také, jestli i ona slyšela o oné kynžvartské tragédii. Potvrdila mi, že se pověst takto podobně vyprávěla už před šedesáti lety - bez dalších podrobností. Nedávno prý ale o tom docela náhodou hovořila "u Valdštejnů" a ti celou záležitost interpretují prý úplně jinak: Princezna Pascalina údajně zemřela na otravu po komplikovaném porodu. Její manžel pak zemřel ve Vídni jen o tři měsíce později. Když pak přišli na Kynžvart "ti noví" z rodiny Paula Clemense, snažili se prý co možná nejhůře pomluvit "ty staré" z rodiny Richarda Clemense. Záměrně proto sami rozšířili pověst, která měla vrhnout co nejhorší světlo nejen na princeznu a celou její rodinu, ale i na jejího manžela a Valdštejny vůbec.

Tak - a máme to! Celý propletenec má docela racionální jádro: normální neracionální lidské pomluvy. Protože se na Kynžvartu během krátké doby vyměnilo jak panstvo, tak i veškerý personál, neměl novou zlovolnou pověst brzy kdo vyvrátit. Kdybychom důsledně pátrali také v místě princeznina úmrtí, jistě bychom našly další doklady o její smrti. Pověst se ale určitě bude čas od času vyprávět dál a lidé k tomu občas přidají i to nesmlouvavé: na každém šprochu je pravdy trochu - není kouře bez ohýnku. Snad alespoň vás jsem tentokrát přesvědčil, že všechno může být i jinak.

zpět na o metterniších