Když potkáte v lese neznámého člověka s divokým pohledem a pořádnou holí v ruce, nemusí to pro vás vždycky znamenat bezprostřední ohrožení. Nejspíš jste potkali houbaře, který ten den ještě nic nenašel a tu hůl má jen proto, aby nešel úplně s prázdnou. Ona taková vycházková hůl má ostatně také svoji zajímavou historii. Na samém počátku to byla jen docela obyčejná hůl, která posloužila jako opora a pomůcka při chůzi a někdy také jako příležitostná zbraň k osobní ochraně. Kdo něco takového drží v ruce, cítí se hned nějak bezpečněji. Hůl možná zvyšuje sebevědomí. Snad proto se hůl vyvinula v symbol určitého společenského postavení. Obyčejná pastýřská hůl či hůl poutnická se jaksi prodloužila, nahoře zatočila a pozlatila, aby tak vznikla opatská či biskupská berla (pedum, pastorale), nebo se naopak zkrátila do praktické délky "do ruky". Výsledkem pak byla rychtářská "práva", žezla císařů a králů, která spolu s říšským jablkem symbolizovala světskou moc, nebo například vojenské palcáty či maršálské hole jako odznak velitelských pravomocí.

Už koncem 17. století tvořila vycházková hůl neodmyslitelnou součást každého slušného oblečení do společnosti a od 18. století to bez ní už vůbec nešlo. Nádherně vypracované vycházkové hole dávaly celému světu na odiv vysoké postavení svého majitele. Byly elegantní a patřily k celkovému "imidž". Jen si zkuste představit Eugena Oněgina s prázdnýma rukama! Jako ozdoba, nástroj a symbol byly navíc docela praktickým dárkem. Plnily totiž často i řadu vedlejších funkcí. Uvnitř mohla být ukryta nenápadná dýka, nebo dokonce střelná zbraň (také jedna taková je v Kynžvartu). Hůl o určité pevné délce mohla plnit funkci měřítka. Turista určitě ocenil v rukojeti ukrytý kompas, hodiny, dalekohled, nebo třeba hlt whisky na posilněnou. Deštník ve vycházkové holi je také docela dobrý nápad, ale jen pro toho, kdo nekulhá. Primáš strážnické cimbálové muziky Slávek Volavý si prý kdysi stěžoval, jak ho venku přepadl déšť a on pak musel s bolavou nohou řešit složité osobní dilema: buď zůstat stát pod deštníkem, nebo jít a moknout.

Rakouský státní kancléř, kníže Clemens von Metternich, sbíral vycházkové hole slavných osobností a měl dost velkou sbírku vzácných exemplářů z různých zvláštních materiálů nebo kuriózně zdobených. Chlubil se hlavně vycházkovou holí vévody Charlese Maurice vévody de Talleyrand-Périgord, francouzského biskupa, který se stal politikem, poslancem Národního shromáždění a Napoleonovým ministrem zahraničí. Jeho hůl uložil hned vedle hole rakouského císaře Františka I., španělské rákosky posledního benátského dóžete Daniela Maniniho či hole předčasně zemřelého Napoleonova syna, vévody Zákupského. Později k těmto holím přibyla i jalovcová sukovice, kterou roku 1827 vyřezal fořt na Vysoké pro kancléřova syna Viktora a také hůl Alexandra Dumase staršího, hůl starosty Norimberka a mnoho dalších. Hůl s motivem slavného rozhovoru řeckého filozofa Diogena s vojevůdcem Alexandrem Velikým vyřezal roku 1837 sochař Wollner v Chebu. Také poslední chebský kat Karl Huss do muzea uložil svou hůl z roku 1800. Pastýřskou hůl z italské Kalábrie kancléř dostal od rakouského dvorního sekretáře a jinou hůl, vyřezanou z větve olivovníku, mu poslali z Athén. Jednu vycházkovou hůl z palmové ratolesti si vyřezal dokonce sám kníže pán na dovolené v Římě. Nejraději prý ale měl neobvyklou vlnitou hůl, kterou mu věnoval objevitel a výrobce prvního nábytku z ohýbaného dřeva, známý Michael Thonet. Na jiné holi z cukrové třtiny jsou vyryty mapy všech světadílů a na další zase obrázky z vítězných bitev Angličanů u Abú-Kír a u Waterloo.

Někdy okolo roku 1930 vycházková hůl rychle ztratila na svém významu. Důvodů pro to bylo hned několik, ale rychlý rozvoj automobilismu byl jistě jednou z hlavních příčin, proč se elegánům už nechtělo nastupovat do auta s nepohodlnou tyčkou. Ještě v roce 1955 zavedl tradicionalistický velitel americké námořní pěchoty generál Randolph Pate znovu povinnost nosit vycházkové hole a tak jeho důstojníci a štábní poddůstojníci ještě chvíli udržovali starou dobrou tradici. Vycházkové hole našly své místo už jen ve sbírkách a v muzejních depozitářích. Kynžvartská sbírka holí kancléře Metternicha patří určitě mezi ty nejzajímavější.

zpět na o metterniších